Něco o Japonsku


Několik pojmů aneb co je dobré vědět

Nippon – země Vycházejícího slunce (píše se dvěma znaky: niči = slunce + hon = kořen počátek) až do 6. století nazývali Japonci svou zemi Jamato (oblast poblíž dnešní Osaky, kde se mělo nacházet sídlo prvního legendárního japonského císaře Džimmua). Číňané a Korejci nazývali Japonce hanlivě wa  (trpaslíci, liliputáni). Japonci si okolo roku 1000 změnili wa na Ž´pen (původ slunce). Oficiální název pro Japonsko – Nipponkoku. V Čechách až do devatenáctého století název Žaponsko. Japonská vlajka se nazývá hi no maru (sluneční kotouč) a byla poprvé použita v roce 1872.

Mikado – tennó
Mikado je nejstarší titul užívaný pro označení japonského císaře. Jeho význam je vznešená brána (mi je předpona vyjadřující úctu a kado znamená brána). Nyní se pro císaře užívá oficiálně titulu  tennó (syn nebes), ale podle nové ústavy je císař pouze „symbolem státu a národní jednoty, jehož postavení závisí na vůli národa“ a při výkonu své funkce se musí řídit rozhodnutím vlády. Jeho opravdová moc je proto omezena na čistě formální a obřadné záležitosti. Každý císař má ve svém jméně koncovku hito (Hirohito, Akihito – současný jap. císař).

Legendární císař Džimmua měl jako potomek bohyně slunce Amaterasu vystavět v blízkosti dnešní Ósaky císařský palác, založit japonskou říši a vládnout v letech 660 až 585 před n.l. jako první japonský císař. Japonský císařský rod je dnes v celosvětovém měřítku nejstarší žijící dynastií (legendární datum 11. 2. 660 před n. l.) viz legenda o vzniku Japonska

Fudži – 3776 metrů, jeden z nejznámějších symbolů Japonska (Fudži no jama, Fudžisan), dříve byl ženám přístup až na vrchol zakázán. Fudži je již dnes pokládána za vyhaslou sopku, ale když roku 1707 soptila naposledy, byla podle záznamů z té doby vrstva sopečného popela ve více než sto kilometrů vzdáleném Tokiu na patnáct centimetrů vysoká.

Sakura – blízká příbuzná třešně – tradice hanami  = obdivování květů sakur

Kimono– kimono se dostalo do Japonska z Číny někdy kolem 13. století a základním druhem japonského oděvu se stalo zhruba v průběhu následujících dvou století, kdy se spolu s růstem moci válečnické třídy – samurajů – zásadně měnil celý životní styl tehdejší společnosti. Správné obléknutí a upravení kimona včetně tzv. pásu obi, kterým se připevňuje k tělu, není nic snadného a neobejde se bez pomoci někoho dalšího. Kimono v doslovném překladu znamená: to, co se nosí, obléká. Existuje více druhů kimon: omeši – nejkvalitnější, drahé; jukata – lehká letní kimona, nejběžnější – nejdříve jako forma ručníků;  tanzen – svrchní (zimní) vatovaná kimona. Kimono se dříve nazývalo kosode (první spodní šat mnohovrstevného roucha)

Ikebana – tradiční japonské umění aranžovat květiny má kořeny v Indii (do Japonska poč. 7. stol.) Původně spojeno s buddhismem – způsob jak aranžovat květiny před obrazy a sochami Buddhy

Bonsai – pěstování zakrslých stromků má svůj původ v Číně (borovice, jalovce, sakura a javor momidži, které patří k nejobdivovanějším stromům přírody

Harakiri – seppuku v Japonsku je slovo harakiri pokládáno za vulgární, používá se sepukku; samurajský kodex bušidó přikazoval, že „nikdo nesmí dále žít, když ztratil svou čest.” K seppuku docházelo vždy za pomoci sekundanta, který se svým mečem postaral o to, aby se oběť příliš dlouho netrápila. Šindžú  – společně provedená sebevražda dvou nebo více osob (skok do kráteru Fudži)

Japonské rodové znaky – mony  až do reforem Meidži je směli používat jen šlechtici a samurajové.

Nindžucu – tajné válečné umění “neviditelnosti” (umění skrývat se). Za jejich duchovního otce se pokládá čínský vojenský stratég Sun–c, který formuloval základní principy tohoto válečného umění již před 2 300 lety. Do Japonska se dostalo asi v 7. stol. Existuje asi třicet různých škol nindžucu, ale nejznámější jsou ty, jež se rozvíjejí v obcích Kóga a Iga v prefektuře Mie ve středním Japonsku. viz k etapám


Mečířství

Při posledním kování zahřej ocel
tak, aby se zbarvila jako měsíc,
když se vydává na svou pouť oblohou
za červnové noci.

Japonský meč je mezi zbraněmi světa jedinečný nejen svou obávanou ostrostí, ale i svou krásou a symbolickým významem. Speciální technické postupy tradičního malířství,vypracované do vrcholné dokonalosti, spolu s vrozeným sklonem japonského člověka dát co nejkrásnější tvar i věci služebné, vytvořily první dvě kvality, zatímco zařazení meče mezi tři císařské insignie založilo posvátnou úctu, která mu byla po staletí vzdávána. Pro samuraje byl navíc meč jakýmsi zhmotněním jeho ideálů a symbolem jeho cti, takže mu dával i osobní jméno. Slavné meče, uchovávané po generace v knížecích a šógunských rodinách, měly také jména, která se vztahovala k bitvám, v nichž meče sloužily, k osobám, které připravily o život, k mečířům, kteří je ukovali, nebo k jejich bývalým majitelům.

Japonští mečíři byli vždy ve velké úctě u společenství, jemuž svým dílem sloužili. V raných dobách to často bývali jamabuši, asketi, kteří se svými pomocníky vedli přísný náboženský život, každý den se obřadně očišťovali ledovou koupelí, oblékali do bílého roucha s černou, tuhou čapkou a prosili bohy o pomoc při práci.

Nejstarší meče byly přímé a krátké a měly jeden nebo dva břity; sloužily proto spíš jako zbraně bodné než sečné. V době Heian se začaly v souvislosti s rozšířením boje na koni i s rozvojem techniky kování vyrábět meče delší a mírně zahnuté. Velký pokrok v kování mečů nastal ke konci doby Heian a zejména v době Kamakura, z níž pocházejí umělecky i technicky nejdokonalejší meče vůbec. Meče až do doby Kamakura odpovídají typu zvanému tači. Byl to dlouhý meč, který sloužil bojovníku na koni spolu s lukem a šípy. V době Muromači, kdy se začala více uplatňovat pěchota, vznikl kratší meč katana a ještě kratší wakizaši. Katana a wakizaši se staly výsadou samurajů. Meč typu tači se udržel především jako zbraň obřadní.

Nejrozsáhlejší z tyčových zbraní, jíž vládly i ženy, byla naginata, kopí s dlouhou zahnutou čepelí o jednom břitu.


Mýtus o vzniku Japonska

Ainové – původní obyvatelstvo (dnes ostrov Hokaidó), v japonské mytologii bývají nazývaní zemští pavouci – cučigumo, protože žili převážně v jeskyních; mají téměř bílou pleť, mají velmi dlouhé a husté vousy a vlasy.

Princ Šótoku – Šótoku byl faktickým vládcem Japonska od roku 592 až do své smrti roku 662, ale sám nikdy nebyl císařem – vládl v zastoupenísvé tety, císařovny Suiko. – buddhismus, kontakty s Čínou, od této doby titul tennó, první zákoník (ústava) = Japonský císař je bůh a přímý zástupce bohyně slunce na zemi.


Japonský kalendář – lunární

západní kalendář zaveden 1873, čas, hodinky Seiko

Dělení dne na 12 částí (koku)

doba myši

střed o půlnoci

doba buvola

střed kolem 2:00

doba tygra

střed 4:00

doba zajíce

střed 6:00

doba draka

střed 8:00

doba hada

střed 10:00

doba koně

střed kolem poledne

doba ovce

střed 14:00

doba opice

střed 16:00

doba kohouta

střed 18:00

doba psa

střed 20:00

doba kance

střed 22:00

Názvy dnů v týdnu

pondělí 

  den Měsíce

úterý 

  den ohně

středa 

  den vody

čtvrtek 

  den dřeva

pátek

  den kovu

sobota 

  den země
  (sobota pracovní)

neděle 

  den Slunce

 

Japonský školní rok začíná 1.4. a končí 31.3., nejlepší je pětka, nejhorší jednička, vysvědčení třikrát ročně., nelze propadnout ale získat pětku je velice obtížné

Osobní jména

příjmení od r. 1868 (strážný, malá říčka), nejčastější Sató, nebo Suzuki Tanaka, Watanabe, Itó, muž může přijmout příjmení manželky, možnost jména neomezená (není žádný kalendář jmen) mužská koncovka – , ženská– ko (jukiko – sníh, akiko – podzim, hanako – květina); posmrtné buddhistické jméno kaimjó; razítka místo podpisu


Japonsko – reálie ve faktech

povrch

Oddělení Japonska od pevniny před 12 000 lety, 4 hlavní ostrovy a více než 3 600 malých ostrovů; rozloha 377 435 km2 80 % povrchu tvoří hory, poloha 25 – 45 stupňů severní zeměpisné šířky, což odpovídá poloze mezi Benátkami a Káhirou. Největším ostrovem je Hónšú (65 %) Kjúšú, Šikoku a Hokkaidó. Ústředním pohořím jsou Japonské Alpy.

 podnebí

na severu sníh; jih = subtropické pásmo
období dešťů od poloviny června do první červencové dekády; tajfuny na sklonku léta, časté zemětřesení /cunami/

vodstvo

Japonské řeky jsou krátké a většina není splavná – horský charakter = možnosti vybudování vodních elektráren, nejvíce vody na jaře (sníh), toky napojeny na zavlažovací kanály (rýže); nejdelší řekou je  

Šinano (369 km)

fauna a flóra

jehličnaté lesy mírného pásma, listnáče (buk, dub, javor , jasan magnolie, bambus), subtropické věčně zelené lesy (magnolie, cypřiše). Z kulturních plodin má největší význam rýže a čajovník samozřejmě sakury, slivoně ( ume). Do Japonské symboliky se dostala hlavně borovice jako symbol dlouhověkosti a vytrvalosti a chryzantéma do japonského císařského znaku. Opice (sníh), do japonských pohádek se probojovala liška a jezevec (vlastně psík mývalovitý)

státní zřízení a administrativní členění

Císař se 1946 zřekl svého božského původu. V minulosti vládli za císaře regenti, pak šógunové, dnes je to vláda a parlament. Ženy dostaly volební právo v r. 1945. Japonsku byla zrušena armáda po 2. světové válce a opt obnovena v roce 1954. Státní vlajka poprvé použita 1872. Verše hymny pocházejí z desátého století, hudba z 1880.

Nechť vládne panovnický rod
tisíc, ach ano osm tisíc let
až zrnka písku se změní v mohutné skály
porostlé mechem.

Státní hymna byla oficiálně přijata v r. 1888. Císařský emblém představuje stylizovaný květ chryzantémy


Dějiny Japonska

starší doba kamenná – pokles hladiny moře – spojení se Sibiří; neolit – 10 tis př. n.l. – kultura džómon (nejstarší keramika na světě?) – figurky dógú; kultura jajoi (3 stol. př. n.l.– 3. stol. n.l.) kovy, usedlý způsob života; kultura kofun (období mohylové (3.–7. stol. n.l.) – úzký kontakt s pevninou – sošky haniwy

Koncem 4. stol. se formuje velký kmenový stát v oblasti Ósacké nížiny a Narské kotliny – Jamato.  Několik dalších století představuje období živých kontaktů vládců Jamata se státy na Korejském poloostrově a s Čínou.

Přijetí jejich písma, řemeslných dovedností, buddhismu – označení počátku prvního historického období zvaného Asuka (hl. město Jamata)

Princ Šótoku Taiši (legendy: narodil se ve stáji, mluvil hned po narození) (r.604) – včele císař, zavedena státní armáda, buddhismus povýšen na státní náboženství. Období zavádění těchto reforem – 2. pol. 7. a počátek 8. stol. – skutečně znamená vrcholné období vlády císařů. Vnějším projevem císařské moci se mělo stát nové hl. město, které bylo zamýšleno již jako permanentní ( na rozdíl od dřívější praxe, kdy panovník po nástupu na trůn měnil i své sídelní město). Tak bylar. 710 založena Nara (Heidžókjó) – město vystavěné podle vzoru čínského Čchang–anu, v němž žilo asi 200 tisíc obyv. V Naře se nacházel i hlavní státní klášter Tódaidži, ve kterém nechává r. 752 císař Šómu instalovat obrovskou bronzovou sochu Buddhy.

období Heian 794 –1192 – úpadek moci císařů;
druhá polovina éry označována jako doba Fudžiwara

roste moc aristokracie (vl. půdy). V průběhu 8. stol. navíc natolik zesílila moc buddhistických klášterů, že se začalo hledat místo pro nové hlavní město. Po nastoupení císaře Kanmua na trůn se dvůr skutečně stěhuje, přičemž klášterům bylo přikázáno Naru neopouštět. R. 794 se hlav. městem Kjótoa zůstává jím více než deset století. Císař Kanmu na konci 8. stol. ruší státní armádu (cítí se jako ostrovní země bezpečně). Namísto státní armády vznikají menší ozbrojené oddíly, jejichž účelem bylo zabezpečit pořádek a ochranu v rámci jednotlivých provincií. Tyto skupiny se stávají zárodkem vojenské šlechty, která o několik století později významným způsobem zasáhla do vývoje země. Významného vlivu dosáhl sňatkovou politikou svých dcer s následníky trůnu (pravidlem) rod Fudžiwara.  V 10. a 11. stol., kdy stojí rod Fudžiwara na vrcholu moci, je obdobím rozkvětu dvorské kultury, vznikají klasická díla japonské literatury, mezi něž patří např. deník dvorních dam či román Příběh o princi Gendžim. – v 11. stol. pokus o zavedení funkce excísaře. Fudžiwarové vládnou za nezletilé císaře (5–30 let)

Vojenské vlády – v provinciích se objevuje nová politická síla – vojenská šlechta (buši, samurajové). Zpočátku se stává pouze nástrojem v rukou šlechtických rodů u dvora, ve 12. stol. je však už natolik silná, že si žádá svůj podíl na moci . Tak v polovině 12. stol. ovládne dvůr v Kjótu vojenský rod Taira, r 1185 je ale poražen dalším mocným vojenským rodem Minamoto. Boje mezi Tairy a Minamoty se staly oblíbeným námětem pozdějších románů a divadelních her a díky tomu jsou dodnes v Japonsku široce známy. (Vojsko Taira zastrašeno hejnem divokých hus)

Vítězný rod Minamoto dává najevo, že se nespokojí pouze s podílem na moci v rámci existujícího systému, a vytváří zárodky nové vlády. Vůdce rodu, Joromito, sice přijímá z rukou císaře titul šógun (velký vojevůdce), odchází však z Kjóta a začíná vládnout ze svých území na V Japonska–z Kamakury. (období Kamakura) V zemi pak existuje po několik desetiletí duální struktura moc, neboť založení nových státních institucí v Kamakuře neznamenalo automatické zrušení dosavadního systému v Kjótu. V provinciích tak vedle sebe vládli guvernéři vyslaní císařem a hejtmani jakožto vyslanci šógunátu. V průběhu 13. stol. získává vojenská šlechta kontrolu nad velkou částí obdělávané půdy. (kenin – vazal šóguna; níže samuraj)

1274 a 1281 dva nájezdy na Japonsko (tajfun – mýtus o božském větru kamikaze, který zemi vždy ochrání před vnějším nepřítelem. Neschopnost šogunátu zaplatit tyto finanční kompenzace vedla k všeobecné nespokojenopsti a nakonec k pádu kamakurské vlády (r. 1333).

Doba Muromoči  – vlády se ujímá další představitel vojenské šlechty– rod Ašikaga. Neúspěšný císařGodaigo se uchyluje do hor Jošino již. od Navary a zahajuje tak několik desetiletí trvající schizma, kdy vládli císaři dva – jeden v Kjótu a jeden v Jošinu (tzv sev. a již. dynastie). Spor mezi oběma větvemi byl vyřešen až na konci 14. stol. příslibem, že do budoucna budou na trůně představitelé sev. a již. dynastie alternovat – tato praxe nicméně nebyla dodržena.

Císař se stává závislý na důchodech od šógunátu . Přestože vláda šógunů z rodu Ašikaga nebyla příliš pevná vzniká divadlo , čajový obřad, ikebana, tuová malba, architektura zahrad.

Úpadek centrální moci přináší Japonsku vnitřní neklid a domácí války. Válka Ónin (1467–77) – zničila zbytky autority vojenské vlády zahajuje přibližně stoleté období bojů mezi jednotlivými knížectvími, během nichž se neustále měnila politická mapa země. Nehledě nato dochází k hospodářskému vzestupu a obnovují se kontakty s cizinou – především obchodní výměna s Čínou a Koreou. V polovině 16. století pak přistávajína Kjúšú první Evropané. Do Japonska zajíždějí lodě portugalské a španělské, o něco později i anglické a holandské. R. 1549 přijíždí jezuita František Xaverský a zahajuje v zemi misijní činnost. Pro japonská knížata jsou evropští obchodníci vítanými partnery – přivážejí palné zbraně a obchod s nimi představuje nezanedbatelný zdroj zisku. Proto je také pozitivně přijímáno nové náboženství, některá z knížat se nechávají dokonce pokřtít a křesťanství se rychle šíří mezi lidem. Tento vstřícný postoj se začínáke konci 16. stol. měnit. (protikřesťanské edikty, popravy křesťanů). Sjednocení země je završeno v bitvě u Sekigahary (1600), v níž IEJASU TOKUGAWA poráží knížata, která se mu doposud odmítla podrobit.


< < zpět