Lehce se oteplilo, mraky se ponenáhlu začaly trhat, příroda probouzet. Svěží jarní vítr voněl dobrodružstvím. Nás vytáhl ze svých domovů na klidnou procházku do končin Průzkumníkům dosud neznámým - do oblasti Rožďalovicka.
V Kolíně jsme nasedli na vlak a nechali se vézt až do Křince. Z místního nádraží jsme se přes město vymotali konečně dále od civilizace, naším prvním cílem byl nedaleký vrch. Legendární kopec Chotuc, není ani tak vysoký, o to je však malebnější a ukrývá mnoho vzácných druhů. Tolik chtěný hřib medotrpký jsme zde sice našli pouze na naučné tabuli, přesto jsme nebyli zklamáni. Rozložili jsme se zde ke svačině s malebným výhledem před námi, než jsme vyrazili dále.
Sotva jsme však sešli do města, znovu se náš postup zastavil - rozčarovány dětským hřištěm, zapomněly děti, že se celou cestu nemohou dočkat ohně. Ten jsme si udělali až o pár kilometrů dál. V blízkosti železniční tratě, na cípu břehu u soutoku dvou říček si ho děti rozdělaly na malém plácku. Místo to bylo vskutku útulné, a tak jsme byli překvapeni, jak rychle čas utekl a nás přiměl pokračovat v další cestě.
Odchýlili jsme se od železnice a nějakou dobu byli nuceni kráčet silnicí, pokračovali jsme tak rychle a naše další a poslední zastávka byla znovu neplánovaně na dětském hřišti, kde děti uchvátil samozřejmě především kolotoč.
Z Viničné Lhoty, kde se tento nacházel, jsme pak putovali do cíle, na rožďalovické nádraží. Úsek to byl z celé trasy nejlépe udržovaný, a možná proto i nejkrásnější, my jsme ale na obdivování neměli mnoho času, vlak jel za chvíli. To nám však nevadilo, slunce se totiž pomaličku začalo blížit obzoru a teplota klesat, z okénka vlaku jsme sledovali, jak se krásný slunný den chýlí ke konci.
V Kolíně jsme nasedli na vlak a nechali se vézt až do Křince. Z místního nádraží jsme se přes město vymotali konečně dále od civilizace, naším prvním cílem byl nedaleký vrch. Legendární kopec Chotuc, není ani tak vysoký, o to je však malebnější a ukrývá mnoho vzácných druhů. Tolik chtěný hřib medotrpký jsme zde sice našli pouze na naučné tabuli, přesto jsme nebyli zklamáni. Rozložili jsme se zde ke svačině s malebným výhledem před námi, než jsme vyrazili dále.
Sotva jsme však sešli do města, znovu se náš postup zastavil - rozčarovány dětským hřištěm, zapomněly děti, že se celou cestu nemohou dočkat ohně. Ten jsme si udělali až o pár kilometrů dál. V blízkosti železniční tratě, na cípu břehu u soutoku dvou říček si ho děti rozdělaly na malém plácku. Místo to bylo vskutku útulné, a tak jsme byli překvapeni, jak rychle čas utekl a nás přiměl pokračovat v další cestě.
Odchýlili jsme se od železnice a nějakou dobu byli nuceni kráčet silnicí, pokračovali jsme tak rychle a naše další a poslední zastávka byla znovu neplánovaně na dětském hřišti, kde děti uchvátil samozřejmě především kolotoč.
Z Viničné Lhoty, kde se tento nacházel, jsme pak putovali do cíle, na rožďalovické nádraží. Úsek to byl z celé trasy nejlépe udržovaný, a možná proto i nejkrásnější, my jsme ale na obdivování neměli mnoho času, vlak jel za chvíli. To nám však nevadilo, slunce se totiž pomaličku začalo blížit obzoru a teplota klesat, z okénka vlaku jsme sledovali, jak se krásný slunný den chýlí ke konci.