|
Proč Vodnické Velikonoce? Tato otázka vrtala hlavou mnohým, ale pouze dvanáct statečných na ni dostalo odpověď. Cíl Velikonoční výpravy jsme nalezli na severu Čech ve skautské klubovně v České Lípě.
Ve čtvrtek jsme po příjezdu a obědě vyrazili na první výlet. A to do Pekla! Název přírodní památky Peklo je trochu zavádějící. Nesálá tu ze skal oheň, ale naopak se mezi temnými skalami kroutí Robečský potok, vytváří bažiny a prokousává si cestu pískovcovým masivem. Skvělá to místa pro inspiraci na obrázek vodníka a jeho příběh, který jsme si zaznamenávali do cestovních deníků. Začátek je ještě malebný - Pekelský rybník, Skautská skála a dostatek světla navozují hřejivou atmosféru. Ale po pár metrech už vás spolkne zelený svět Pekla, kde cestu rozsvěcují kvetoucí bledule a sasanky. Na konci nás čekal park zámku Zahrádky. Z nedaleké zastávky nás do Lípy odvezl žlutý vlak.
Během pátečního rána se k nám přidala Sára a Dan, takže naše výprava se rozrostla. Na tento den jsme naplánovali cestu kolem Holanských rybníků a jejich zákoutí, propustí, vodopádů, přepadů, mostů, zbořených domů a tajemných jeskyní. Dozvěděli jsme se, proč nese výprava název Vodnické Velikonoce. Právě do tohoto kraje zasadil český spisovatel Miloš Urban děj podivuhodného románu Hastrman. Vlakem jsme se vydali do Stvolínek a odtud jsme putovali ke Koňskému rybníku a na skálu Smrtka, kde jsme si přečetli úryvek z knihy o vynášení Morany, které se odehrávalo přímo na tomto místě. Kniha nás vtáhla a my mohli pokračovat dále ke hrázi Dolanského rybníka, kde žil Hastrman ve věži. Kousek od zbytků věže, náhonu, vodopádu a klenutého mostu jsme si dali oběd. Naše kroky pak směřovaly k rybníku nazvanému Velká Nohavice, kolem zříceniny hradu Vítkovec až do Holan. Úzkými uličkami jsme se dostali na náves, kde jsme se občerstvili a pokračovali dále k tvrzi Jiljov a lipovou alejí do Zahrádek, odkud jsme si dopřáli procházku Peklem z druhého směru. Zastavili jsme se v Lípě na nádraží, kam mezitím přijel další člen výpravy – Lenin, a utíkali na večeři do klubovny.
Sobotní den nesliboval pěkné počasí, ale my se nenechali odradit. Ráno jsme vyrazili vlakem do Zahrádek, odkud jsme putovali k Novozámeckému rybníku. Robečský potok odtéká z rybníka hlubokou průrvou, kterou již ve středověku vykotlali ve skále. Rybník byl vypuštěný, proto jsme mohli projít po jeho dně a vyzkoušet naše umění hodu do dálky. Dále jsme pokračovali alejí ke kostelu sv. Barbory a po červené značce mezi pískovcovými skalami a účastníky orientačního běhu ke hradu Jestřebí. Na hradě nás zastihl déšť, proto jsme se schovali v místní kavárně na čaji. Déšť dlouho nevydržel a my se mohli vydat dále mezi skalami a stromy po červené značce pod Maršovický vrch a dále po zelené k Braniborské jeskyni, kde se v dávných dobách ukrývali lidé před procházejícími vojsky. Do Starých Splavů jsme dorazili v době, kdy zrovna nejel žádný vlak zpět a slunce toho dne poprvé ukázalo svoji sílu. Vyrazili jsme po naučné stezce Čtyřlístku k hlavní pláži Máchova jezera, kde jsme si dopřáli chvíle jako u moře – písek, slunce, plachetnice. Mnozí nelenili a stavěli hrady z písku. Z Doks nás odvezl vlak zpět do Lípy. Po večeři jsme hráli „Městečko Palermo“, a vymýšleli písničky, v kterých se objevuje voda, ryby či vodník. A bylo jich mnoho.
Nedělní ráno nás překvapilo sněhovou pokrývkou venku za oknem. Po dlouhé snídani a balení jsme na chvíli vyrazili do města, aby nám na oběd vyhládlo. Po obědě nezbývalo již nic jiného než vyrazit na vlak a nechat se odvézt zpět do Kolína. V našich myšlenkách nechť zůstanou vzpomínky na krásná místa.
|
