|
V dopoledních sobotních hodinách se na Kolínském nádraží začala scházet všemožná individua obtěžkána nemalou bagáží. Netrvalo dlouho a bylo zde shromážděno 15 dětí a 9 vedoucích. Poté, co se všichni naposledy rozloučili se svými blízkými, se za námi zavřely dveře nacpaného vlaku směr Brno. Naše cílová destinace tímto spojem ovšem byla o něco dříve a to už v Ústí nad Orlicí, kde jsme přestoupili do dalšího vlaku, kde jsme se dokonce i posadili.
Stanice Mladkov nás přivítala lehkým podzimním deštěm. Tudíž jsme všichni, kdo měli, nasadili pláštěnky na batohy a vyrazili jsme do kopců. Hned po pár metrech nás už přivítaly pohledy prázdných střílen první pevnůstky, tzv Řopíku. Zde se děti dozvěděly že to rozhodně není poslední objekt který děti na výpravě uvidí a že je mají zkusit počítat, také zde započala oblíbená hra - količek.
Cesta pokračovala a dětské prsty se zvedaly za každým minutým bunkrem. U jednoho byla provedena zastávka a bylo popsáno proč byly stavěny, kolik jich bylo, počty lidí uvnitř, výbava a mnohé další.
Poté, co se všichni vynadívali, jsme se jali pokračovat v cestě, po cestě jsme potkali ještě mnoho objektů, ať už lehkého nebo těžkého opevnění (každý byl podroben náležité dětské kontrole). Cesta nás nakonec zavedla až k vstupním objektům dělostřelecké tvrze Bouda.
Zde jsme se uvelebili v altánu, který se zde nacházel a čerpali jsme teplo ze zde hořícího ohně. Na tom jsme si následně opekli večeři v podobě delikátních párkobuřtů. Netrvalo dlouho a každý už hledal místečko kde složí hlavu, někteří už se i vydali na kutě, jiní zorganizovali velkou lechtací hromadu a celý večer byl zakončen aktivitou, kdy pánská vedoucovská část určovala, k čemu slouží slečnami předváděné části jejich kosmetiky.
Ráno nás vzbudila kromě připravených budíků také zima. Rozdělali jsme proto znovu vyhaslý oheň a posnídali snídani z domovů. V jedenáct se před altánem (tedy i před bunkrem) začali houfovat lidé čekající na prohlídku, my měli na jedenáctou také domluvenou návštěvu tvrze, a tak jsme zjišťovali, jak se věc vlastně má. Bohužel jsme byli odmítnut, že si máme sehnat jiného průvodce, neb k této skupině se již nevejdeme. Díky Širkově obětavosti a zápalu se nám to nakonec podařilo, a tak se naše skupina vydala do nitra dělostřelecké tvrze. Zde jsme se dozvěděli, jak v ní muži žili, k čemu co sloužilo a vrcholem prohlídky byla návštěva objektu pro dělostřeleckou otočnou věž M/OR. Poté co se všichni vynadívali na funkční model, jsme se vydali podzemím zpátky.
Venku jsme čapli batohy a vyrazili po červené značce jsme došli až na objekt, v jehož útrobách jsme se před chvílí nacházeli. Zde jsme dali pauzu a vytáhli oběd. Že to nebyla nejslavnější obědová lokace jsme brzy pocítili všichni do jednoho. Z důvodu výhodné pozice se objekt, na kterém jsme seděli, nacházel na vrcholu kopce, to znamená, že zde poměrně dosti foukalo. Proto byli všichni šťastní, když jsme opět vzali batohy a toto nehostinné místo opustili.
Cesta nás zavedla až do dolních Boříkovic, kde jsme doplnili zásoby vody. Dalších pár kilometrů nás pak zavedlo do dolní Lipky na nádraží. Zde nás přivítala vyhřátá čekárna, a tak jsme vytáhli svačinu a odpočali si. Když jsme zjistili, že nemusíme jet vlakem do Králík a od tamtud autobusem, ale můžeme jet vlakem rovnou do Červeného potoka, zvedlo nám to náladu. Abychom nebyli tak nadšení, tak nás při příjezdu do Červeného potoka přivítal kromě tmy nehorázný liják. Jelikož jsme byli už z vlaku připraveni v pláštěnkách, vydali jsme se nehostinným počasím směr nový domov. Cesta se zdála nekonečná, minuli jsme nespočet kaluží, ještě větší počet jich pak naše nohy natrefily, nohavice jsme měli zráchané od mokré trávy, a tak jsme mysleli, že už nic horšího nás potkat nemůže. Omyl přes cestu byl natažen ohradník. Po chvilce diskuzí jsme vymysleli náhradní cestu, která nás nepatrně zdržela, každopádně už za chvíli jsme zdolali vítězné poslední kopec k objektu KS.5 u potoka. V přilehlém altánu jsme rozdělali oheň a děti byly nastěhovány do objektu, dívky obsadily pravou střeleckou kasematu, chlapci byli umístěni na ubikace poddůstojníků. Mezitím vedoucí v altánu rozjeli závodní kuchyni a vytvořili pokrm typu: noky se sýrovou omáčkou. Když bylo vše hotovo, dostal každý svou porci a po jejím snědení se uvelebili do srubu ke spánku. My jakožto vedení jsme ještě zoufale koukali na předpověď, která nám hlásila následující dny plné deště.
Pondělní ráno jsme překvapeně koukali na poměrně čistou oblohu. A zatímco Kulich vedl prohlídku náhodných kolemjdoucích bunkrem, zbytek snídal. Mezitím se obloha opět zatáhla a jak pravila předpověď, začalo pršet. Jelikož bylo potřeba usušit řadu věcí a děti toužily seznámit se důkladně s bunkrem, bylo pro tento den rozhodnuto zůstat u bunkru a netahat se venku v dešti. Proto byly děti vzány na odbornou prohlídku objektem, kdy si mohly vyzkoušet obsluhu zbraní, vzduchotechniky a jiného vybavení objektu. Poté se hrálo několik hře a večer se pak v dešti vypravila skupina vedoucích na nákup do Králík. Mezitím měli ostatní možnost zúčastnit se s bungrákama prohlídky za svitu petrolejek. Večer se pak uvařila večeře a všichni šli postupně spát.
Úterní den jsme po snídani a vypravili se po linii na srub Ks.4 u cesty, který je sice zamčený, ale od bunkráků jsme měli klíče, tudíž mohl být náležitě prozkoumán. Dále jsme po linii došli k objektu Ks.3 na svahu, zde byl nejen z nás ohromen poničením které bylo způsobeno německými zkouškami za druhé světové války. Podobné, i když menší, škody jsme obdivovali i u blízkého srubu Ks.2 na kótě. Poté co jsme se zde vynadívali jsme se vrátili zpět na náš bunkr, kde jsme se naobědvali.
Mezitím opět spustil déšť, takže jsme byli opět uvězněni u objektu. Proto byla hra lodě předělaná na verzi premium a doplněna o řadu funkcí. O notné vysvělování pravidel a jednu večeři později už mezi dívčím a chlapeckým bydlením létaly střely z lodí.
Když jsme ve středu ráno vylezli z bunkru, přivítalo nás krásné počasí. Posnídali jsme a jali se uklízet bunkr. Netrvalo dlouho a už jsme byli připraveni k odchodu. Naposledy jsme se otočili za pevností a šlapali jsme na nádraží. Tam jsme sedli na vlak, v Lichkově jsme přestoupili a šťastně dojeli až do Kolína. Po pokřiku se pak každý odebral za svými rodiči a hurá domů.
Ačkoliv byla výprava poněkud náročnější a řada věcí se nepovedla jak měla, tak dozajisté zanechala krásné hluboké vzpomínky.
|
