Survival, aneb jak přežít na Nouzově


<< předchozí | zápis | další >>

6. - 8. říjen 2006 - Nouzov | autor: Aleš


Co si to na nás ten Aleš zase připravil. Survival, takové divné jméno na výpravu. Proč jsme se museli přihlásit předem? A co asi bude zítra k obědu a večeři? Takové myšlenky se nejspíš honily v hlavách osmičce statečných, když na mě čekali na nádraží. Abych jim nezkazil překvapení, tak jsem jim samozřejmě nic neřekl, ba naopak jsem podporoval jejich fantazii, přičemž jsem se náramně bavil.

Tým dobrodruhů tvořili Nikča, Čuník, Elvis, Áďa, Annie, Ted, Bety, Píďa, já a potom ještě Albín a Áťa, kteří za námi dorazili večer autobusem, protože nestihli vlak.
O víkendu mělo být zataženo s občasnými přeháňkami, ideální počasí pro spaní pod širákem. Ovšem ne všichni sdíleli mé nadšení pro věc a už vůbec se jim nelíbilo, že by měl spát v lese každý sám, daleko od všech ostatních. Po krátkém briefingu o výběru správného místa a po několikerém ujištění, že to myslím opravdu vážně, se s tím smířili. Pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Dětičky, které se bály spát v lese, si začaly vesele vyprávět horory a strašidelné historky. Kolem jedenácté hodiny se každý vydal na to své nejlepší místo, kde nezmokne a kde bude zaručeně tepleji než kdekoli jinde.

Heslem soboty bylo, že od půl desáté nesmí nikdo jíst nic ze svého batůžku. To všechny krom Áti vyděsilo, a tak už od brzkého rána seděli u ohně a cpali do sebe snídani. Koneckonců jeden nikdy neví, co se za tím skrývá, a tak se radši pojistili vydatným jídlem dokud mohli. Po snídani jsme si zahráli hru s talířem. Mezitím dorazila Áťa, která se v lese vyspala opravdu dorůžova. Poté si všichni museli zakrýt oči a já před ně vyrovnal ingredience na sobotní oběd. Klobásu, pár brambor, koření, pikslu plnou cvrčků, hromadu malých moučných červů a pár velkých sedmicentimetrových. Reakce byly všelijaké - Čuník zkřivil pusu do nenapodobitelných tvarů, Annie se na to odmítla dívat a litovala, že se kdy přihlásila na tuto výpravu a Ted s Albínem se začali hádat o nejlepším receptu na přípravu cvrčků. Nakonec se ale všichni pustili do přípravy chutného pokrmu. Bylo třeba přebrat červy, povařit cvrčky, oškrábat brambory a další běžné kuchařské práce. Rozhodli jsme se pro úpravu alá guláš. Osmahli jsme klobásu s cibulí a s červy, přidali vodu, cvrčky, brambory a hodně koření. Čuníkovi se ještě pořád nenarovnala pusa, ale ostatní se začali těšit na nevšední oběd. Ten byl nakonec docela chutný a všichni se dosyta najedli. Zjistili jsme, že červi jsou fajn, ale cvrčci se špatně jedí a škrábou v krku. Taky jsme se přesvědčili, že bez soli to opravdu nejde.

Po obědě si zase všichni zakryli oči a já před ně vyrovnal večeři. Nejspíš všichni čekali ještě větší havěť než k obědu, ale o to víc byli překvapeni, když před sebou spatřili mražená kuřata z tesca. Úkolem bylo připravit kluky v Setonově hrnci. Vše šlo jak po másle, vykopali jsme jámu, dali kameny do ohně, natrhali kopřivy a u přípravy kuřat jsme si užili spoustu legrace.
Po práci následovala odměna v podobě zajímavé hry. Rozdělili jsme se na sedm skupin, každá dostala jeden malý kyblík, do něhož si během asi dvaceti minut nasbírala materiál na oheň podle svého uvážení, ovšem nic nesmělo přečuhovat přes okraj. Úkolem bylo na maximálně tři sirky rozdělat oheň a udržet ho hořet nejdéle ze všech. Souboj to byl opravdu vyrovnaný a schopnost vyždímat z každého dřívka maximum byla opravdu potřebná. Nakonec slavně zvítězili Nikča s Albínem, kteří udrželi ohýnek pomocí materiálu z cca třílitrového kyblíku přes dvě hodiny.

V sedm hodin se přehnala přes tábořiště pořádná průtrž mračen. Když se trochu utišila, šli jsme vykopat kuřata ze země. Musím přiznat, že se nám opravdu povedla, všichni se olizovali až za ušima a z kuřátek zbyly jen kosti. Po večeři následovala sušenková smršť. Všichni dali všechny sušenky na stůl a strhla se žranice. Sladkosti mizely ze stolu neuvěřitelnou rychlostí, až se divím, že nikdo nedostal cukrový záchvat.

Venku stále pršelo, spal tam tedy jen ten kdo chtěl. S Betynkou a Píďou jsme vyrazili do lesa, Áťa spala v sauně, Albín chtěl do lesa, ale nakonec se rozmyslel a spal jen na verandě a zbytek se rozvalil na půdičce srubu. Ráno, potěšeni tím, že jsme to všechno přežili, jsme uklidili a vyrazili na autobus, který nás zavezl zpět do našich pohodlných moderních životů.