Velikonoční jesenická turistika


<< předchozí | zápis | další >>

5. - 8. duben 2007 - Rapotín u Šumperka | autor: Jencek


Bylo chladné ráno, vzduch páchl Kolínem a první příchozí ještě vydloubávali ospalky ze slepených očí. Čekalo je něco velkého. Čtyřdenní výprava do Jeseníků, do končin, kam jen málokdo z nás kdy zavítal...

Byl jsem potěšen, že přišli všichni, kteří byli nahlášení. V opačném případě by stany nebyly kompletní, jelikož každý měl nějakou část, a táborníci by tak mohli spát pod širákem. Pohodlný vlak uháněl vstříc Zábřehu na Moravě, kde účastníci přestoupili do žluté Regionovy, zrekonstruované čugály. Ta si to namířila na Šumperk, odkud Jencek dovedl výpravu až na Rapotínskou samotu. Dlouhých 10 kilometrů po modré... Myslel jsem, že to bude míň.

Dorazivše na louku pronajatou místní oblastí ČTU za symbolické dvě stovky jali se táborníci rozbít tábor. Nové stany jsou opravdu krásné. Potom klacky, oheň... a díry. Dvě velké jámy na kuřata. Rozhodli jsme se dělat setonovy hrnce, a tak jsme učinili. Každá družina si svá kuřata okořenila podle chuti, nacpala nádivkou a dala dusit do setoňáku. Po třech hodinách bylo hotovo. Bylo to vynikající, všechno jsme snědli, přestože kuřat byl očividně nadbytek.

Začalo přituhovat. V noci byla hodně velká zima, proto dostali účastníci od paní Oliny, která se na ně přijela podívat a přivezla s sebou taky smlouvu a náčelníka, teplé dekáče. Všichni se teple oblékli a zalezli do spacáků, dekáčů a stanů. A spali až do rána.

Za rozbřesku, tedy v deset hodin, se dobrodruzi zvedli, rozdělali ohníček, opekli mrzkou snídani. Posléze se vydali na cestu, vábeni nedozírným horizontem a svíčkovou. Svíčková byla prostě nejdůležitějším cílem celé mise, no za čím se táhnout takovou dálku, když ne za jídlem? Jencek vybalil krásnou novou mapu a určil směr. Jeho kročeje byly následovány - přes Rejchartice se vydali cestovatelé až do Pekařova, odkud po cyklotrasách pokračovali do lázní Velké Losiny, krásného městečka se zelenajícím se parčíkem, turistickými trasami pro vozíčkáře, cukrárnou, krámem, et cetera. Děti si naplnili kapsy laskominami a vedoucí se natláskali zákusky a horkou čokoládou. Jenom ta svíčková nevyšla, sakra! Hotel jsme vynechali, nic jiného nablízku otevřeného nebylo... Snad zítra.

Z Velkých Losin se vydali zpět domů, přes dva kopce a jednu dolinu, kolem lavičky se zamilovanými, přes klády coby level... Do tábořiště dorazili celkem pozdě – výprava byla delší, než čekali. Zjistili jsme, že tam na té Moravě odpovídá jeden kilometr asi dvěma našim, českým. I mapa byla celkem zvláštní… No jo, ne nadarmo se říká, že za Pardubicemi začíná Asie. Navečeřeli se, mistr zahrál na sladké dřevo a šli znaveni spát.

Ráno se dobrodruzi probudili časně. Velice časně.Ve tři čtvrtě na osm byli již všichni na nohou a v půl deváté vyrazili. Jencek prezentoval svou soukromou zkratku, kterou nalezl předchozího dne při letmém průzkumu terénu. Díky tomu táborníci ušetřili asi 2 minuty času. Vůbec celý pochod se nesl ve znamení zkratek. A tak šli a krátili, z Velkých Losin jeli vlakem soukromých Železnic Desná do Loučné nad Desnou. Odtud se napojili na cyklotrasu, poněvadž po Asii se asi nevyplatí brouzdat pěšky, tudíž tu moc turistických cest nenalezneme.

Šli a Šli, někdy odpočívali a jedli. I se sněhem se setkali – již běžkaři ve vlaku dali vědět o situaci tam nahoře. Prvotním cílem byl Praděd, což ovšem znělo dosti naivně, tudíž od tohoto záměru brzy upustili. Druhotným cílem byly Dlouhé Stráně, přečerpávací elektrárna, useklý kopec, na nějž se chtěli podívat zblízka. Ani ten však neshlédli, možná díky neočekávané pomalosti turistů, možná taktéž díky naivnímu plánovači Jenckovi… A tak stanuli u třech větrných elektráren, monumentálních alternativních zdrojů energie a taktéž alternativních cílů výpravy. Zpět se vydali po stejné trase a stihli vlak. A jeli zase do Losin a tam si zase dali cukrárnu, která už skoro zavírala. A na tu svíčkovou se zase nedostalo!. Došli, jedli, spali…

Posledního dne je čekalo opět brzké vstávání, balení a cesta na vlak do Šumperka. Balení se nečekaně protáhlo, nejmladší účastníci měli celkem problém… Nakonec jsme to ale zvládli, předali tábořiště paní Olině a odspěchali. Cesta byla dlouhá, podobně jako ta opačná. (Stejně jako ta opačná.) Moc nestíhali, občas hodně pospíchali. Ve volných chvilkách si stěžovali na asijskou kilometráž. Stihli to!

Vlakem dojeli až do Kolína a po pokřiku se odebrali do svých domovů. A už se počali těšit na další, podobně drsnou a nespoutanou výpravu.