“Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, aneb jak si zlomit nohu”
Blonďákova reportáž z neobvyklé disciplíny

Jak jistě všichni víte, již několik let pronajímáme jako oddíl T. K. Průzkumník naši louku Apoštolské církvi. Proto se nebourají stany hned po skončení našeho tábora, ale až na konci prázdnin, kdy svůj tábor ukončí i “Apoštolové”. Že každý začátek je těžký, ví ze své zkušenosti každý sám. Přesto jsme si velmi těžko zvykali na jejich pojetí tábora, na jejich způsob využití našeho tábořiště, apod. Na bourání potom někteří vedoucí bručeli nad spoustou práce, která je vždy po apoštolském táboře čekala. Zabezpečit tábořiště tak, aby bez úhony přečkalo do příštího léta není věru věc jednoduchá. Každoročním hlavolamem se například stává zarovnávání kuchyně, které se nikdo neodváží začít bez Mariana.

Jaképak však bylo naše překvapení, když jsme na konci prázdnin na tábořiště přijeli. Stany zbourané, podsady srovnané do komínků, celty již dávno odvezené do Kolína. Inu z plantážníků Apoštolů se stávají táborníci. Na tvářích nešťastných nádeníků se tedy začaly objevovat úsměvy. Bylo více než jasné, že letošní bourání se stane hračkou. V sobotu nám klid, že se vše stihne tak jak má, naopak urychloval práci. Kuchyň byla zarovnána, dřevník taktéž, zbývaly drobné práce. Mezi ně patřila úprava odpadovky a zbourání pánské latríny.

Tato pánská latrína nebyla tak slavná jako některé předchozí. Nikdo do ní nespadl, nikdo v ní nic neztratil, nikdo u ní netrávil část svého pobytu na táboře. Její historie byla bezvýznamná. Byla postavena před táborem Indiánů roku 1996 a její tvůrci upadli dávno v zapomnění. Její provedení nebylo v architektuře latrín nijak významné. Byla sice ovlivněna megalomanskou linií ve stavbě latrín, zahájenou Slonem, avšak nebyla ničím zvláštní. Navíc její nevýhodou bylo, že byla postavena na zcela špatném místě. Byla zbudována pod příkrým svahem a navíc v jílovité půdě. Důsledky si umí jistě každý představit. Po olympijských hrách tedy latrína, navzdory opravám v průběhu posledního tábora, dosloužila.

V parném, těžkém odpoledni každý táborník, zmožen prací a vydatným obědem, usínal únavou. Klid polední siesty narušovalo pár zběsilců. Blonďák se staral o třídění táborových přebytků v odpadové jámě a Slon s Tomášem se pustili do bourání konstrukce latríny. Postupně se k nim přidal Zbyněk a Ještěr. Ruku k dílu přiložil Blonďák, který uvyklý vůním z odpadovky, neměl s výpary šířícími se z latríny žádné potíže. Práci tak nepříjemnou si úklidová četa snažila všelijak zpříjemnit. Zároveň přímo s vědeckým úsilím sledovala chemické a fyzikální vlastnosti “nálevu”. Inu latrína se nebourá každý den. Když byla dřevěná konstrukce rozebrána a odnesena ke spálení, začalo se se zasypáváním jámy. Práce se nijak nedařila, neboť latrína byla plná vody (doufejme, že to byla voda). Čím více hlíny jáma spotřebovala, tím více vody vyplavila.

Při nudné práci napadlo neznámého Průzkumníka-průkopníka hodit do latríny kámen. Všichni okolostojící se ve svých odhadech mýlili. Nikdo nepředpokládal, že kámen do latríny tak zahučí a zmizí beze stop. Rázem se všichni pustili lopat a krumpáčů a hledali ten největší kámen který by šel do latríny “schovat pro příští generace”. Někteří se marně snažili odloupnout kus skály, přesto se čtyři nejsilnější chopili obrovského kamene - hodili a hledali co nejrychleji úkryt. Když bylo okolí široko daleko od kamenů vyčištěno, nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět k lopatám.

Práce však příliš neubývala. Tu nějakého okolo sedícího taky-pracanta napadlo jámu přeskočit napříč. A o zábavu bylo postaráno. Hecování se nemohl chytit nikdo jiný než Slon. Vyvolával takřka davové šílenství. Kdo dokáže latrínu přeskočit na délku? Soutěživci již začali plánovat a rozměřovat. Poměřovali délku svých skoků s rozměrem latríny. Vzniklo tak nové tréninkové doskočiště na cestičce k latríně. Měřící přístroje byly jednoduché: železné hrábě a dva klacky. Délka latríny byla odhadována na čtyři metry. Tedy vzdálenost, kterou přeskočí kdekdo. Jenže s jedním háčkem. Skok nesmíte pokazit. V případě, že by se tak stalo, dopadli byste jako ten kámen a slehla by se pod vámi zem, promiňte latrína.

Strach z neúspěchu s hrozivými následky se usídlil v našich hlavách. Ta potupa, ten smrad, ten posměch od ostatních. Dlouho se nikdo nechtěl k prvnímu skoku odvážit. Na řadu musel přijít los. Dříve se však zburcovali poslední příslušníci mužského pohlaví na tábořišti, Tomáš a Lasse. Odmítnout účast v závodech nemohli. Rozhodčím se stal Marian, který vše uvážlivě pozoroval se zavřenýma očima ze svého křesílka v chalupě. Losem bylo tedy určeno pořadí a bylo položeno odrazové prkno. Přešlápnout nemohl nikdo, poněvadž za prknem již začínala latrína.

Konečně se rozeběhl první a - přeskočil. Celkem v pohodě. Dodal tak odvahu ostatním a závod se mohl rozeběhnout. Připomínám, že to byl závod, v kterém nešlo o to kdo vyhraje, ale kdo prohraje. Lapidárně řečeno: kdo tam spadne první?

První skoky byly tedy úspěšné a na řadu se ke svému skoku připravoval Lasse. Proměřoval dráhu, trénoval odraz a hlasitě se dožadoval pozornosti. Po zdůraznění, že skákat stejně musí, nebo ho tam jinak hodíme, se konečně postavil na rozběhovou dráhu lemovanou kořeny. Ostatní zaujali pozice okolo latríny. Ne daleko, to aby dobře viděli. Ne blízko, to aby je nepostříkal. Blonďák si připravil fotoaparát. Do Lasseho totiž vkládali méně schopní skokani své naděje. Lasse se za mohutného povzbuzování rozbíhá, odráží, skáče a dopadá - zalatrínu. Skok to byl parádní, jenže Lasse se okamžitě svíjí do klubíčka a drží se za nohu. U přihlížejících dam vzbuzuje soucit, u pánů podezření, že se chce vyhnout dalším skokům. Lasse na tom však byl opravdu vážně. Ze “sportoviště” odkulhal neznámo kam. Později jste ho v Kolíně mohli vidět s berlemi. Pokud ho potkáte a on bude něco mumlat o operaci, tak ho nezapomeňte pozlobit otázkou, proč si dává vrtat koleno kvůli latríně.

Soutěž však pokračovala. Když přeskočili všichni, nemohlo se jen tak skončit. Někdo tam tehdy prostě musel spadnout. Všichni si svatosvatě slíbili, že neskončí, dokud tam někdo nezahučí. A tak se odrazové prkno posouvalo. Nyní však již šlo přešlápnout. Pokud se tak stalo, musel viník skákat znova. Co to udělalo s jeho psychikou si domyslíte sami. Ani druhé kolo se neobešlo bez zajímavých situací. Někteří již neměli tolik síly a paty se jim při doskoku podivně bořily. Do čeho, to zůstává otázkou. Ti, kteří měli paty zmazané tvrdili, že je to hlína. Ostatní se k nim pro podivný zápach nepřibližovali.

Ve třetím kole se již všichni vysvlékli do trenek. Ne snad proto aby ukázali svá mužná těla, či proto, aby jim oděv nevadil při skoku. Jednoduše proto, aby v případě, že do latríny zahučí, nemuseli prát. V tomto kole již začali někteří taktizovat a technicky zlepšovat své pokusy. Vynálezcem nejzajímavějšího stylu byl Ještěr. Zároveň ho jako jediný používal. Tento způsob skoku by se dal nazvat skokem záchranným. Po odrazu, kdy Ještěr viděl, že nedoskočí se dokázal zázračným způsobem ve vzduchu zorientovat. Jako kdyby se nad latrínou zastavil a odrazil se od neviditelné stěny směrem do strany a dopadl vedle. Pochopitelně, že se to ostatním nelíbilo a Ještěr musel skákat znova a znova. Jenže téměř pokaždé zopakoval to samé a tak nezbývalo než si vyhlédnout další oběť. Jenže koho?

Odrazové prkno se posunovalo dál a dál. Soutěž se stávala napínavější. Někteří se již uchylovali k přešlapům. Historický okamžik vycítily (nebo spíš ucítily) i holky a přišly povzbuzovat. Bohužel nebyly tak otrlé a zakrývajíce si nosy, držely se v uctivé vzdálenosti.

Závod se již zdál být příliš dlouhý. Dodnes není nikomu jasné, jak jsme tak daleko mohli skákat. Nu a nadešlo poslední kolo. Vzdálenost, kterou bylo nutné přeskočit, se pohybovala okolo pěti metrů. Slon při svém skoku přešlápl a musel opakovat. Jako by to již všem bylo jasné a tak nenápadně o krok ustoupili. Výsledek skoku se vznášel ve vzduchu. Přesto všichni Slona povzbuzovali. I on věděl, jak to dopadne. K jeho cti je nutné zdůraznit, že ani na chvíli nezapochyboval o tom, že by snad vzdal a neskákal. Krátký rozběh, odraz daleko před prknem a pravá noha se boří do podivné hmoty. Levá naštěstí našla pevnou půdu a Slon proto nezapadl. Pozorovateli dodnes neznámým způsobem se dokázal Slon celkem bez úhony dostat ven. Snad díky rychlosti, snad díky bezmezné vůli.

Závod byl skončen, sportovci se mohli jít umýt do potoka. Poslední disciplína olympijských her tak byla splněna a olympijská vesnička Muddo Gashi 99 uzavřela své brány. Sportovci si závěrem slíbili, že se na příštích závodech určitě všichni sejdou. Kdy že to bude? No přeci až se bude bourat latrína. Očekává se prý světový rekord!

P.S. Kdybyste snad v oněch místech spatřili čtyři do země zabodnuté klacky, které vymezují obdélník, potom v žádném případě nevstupujte mezi ně. Nemuselo by to s vámi dobře dopadnout. Raději postůjte a vzpomeňte neznámé sportovce-průkopníky, kteří riskovali svou hrdost a zdraví, aby položili základ novému olympijskému sportu.