Zimní tábor Tolštejn 2000


<< předchozí | článek | další >>

výprava - 27. únor - 4. březen 2000 - Tolštejn | autor: Šéďa


Existuje videozáznam z této akce [Tolštejn]

Již druhý zimní tábor na Tolštejně se konal 27. února až 4. března 2000. Tentokrát měli Průzkumníci celý hrad pro sebe, protože Havráňata zvolila jinou chatu. Dětí bylo o něco méně než loni, takže prostoru bylo dost.

Nedělní přesun vlakem proběhl celkem bez problémů především díky tomu, že se nemuselo přestupovat (to zřejmě od nového jízdního řádu přestane platit). Počasí je tuto zimu dost divoké, a tak se mnozí obávali, jestli bude na čem lyžovat. Proto se ještě v neděli odpoledne Průzkumníci vydávají na průzkumnou cestu po okolí. Zjištění nejsou příliš radostná. Na Jedlové sníh je, ale okolí Jiřetína je zcela holé, nicméně lyžařský vlek na Jedlovou zatím jezdí.

Cestou jen tak mimochodem Tomáš a Lasse nacpali Ferču do dutiny stromu.

“Můžete chodit mluvit do vrby,” komentuje situaci Tomáš.
“Jenže tahle vrba by to každýmu rozkecala,” dodává Lasse.

Ferče se nelíbí, že ji Šéďa natáčí a snaží se ho přemluvit, aby tyto záběry vymazal. Vzhledem k tomu, že se ho snaží uplatit zadarmo, nemá její snaha naději na úspěch.

První noc byla strašidelná, protože foukal silný vítr, takže pořád někde něco bouchalo, skučelo, a tak podobně. Není divu, že se o většině hradů říkalo, že na nich straší. V takovémto počasí to jde samo, ani tomu nemusíte pomáhat.

V pondělí přivezl Kesťa Jarušku s Kristýnou a hlavně jídlo na celý týden. Odpoledne se vydali lyžaři na vlek na Jedlovou a i když byl sníh mokrý, užívali si aspoň sluníčka.

V úterý bylo hůř, chvílemi i pršelo a všem bylo jasné, že se lyžuje naposledy. Na modré sjezdovce byla vydřená místa, na červené se nedalo jezdit prakticky vůbec.

Ve středu už byl sníh jen místy a na programu byla tradiční výprava na vrchol Jedlové spojená s návštěvou rozhledny a restaurace. Počasí vydrželo po celou dobu výstupu na Jedlovou včetně návštěvy rozhledny. Svítilo sluníčko a viditelnost byla velmi dobrá, byl vidět i Ještěd a Bezděz. Až když seděli na obědě v restauraci, strhla se venku sněhová bouře, ale sníh dlouho nevydržel.

Vyvrcholením dne je bezpochyby zamčení Sysla do hladomorny na Tolštejně.

“Pusťte mě!” naříká Sysel a leze po mřížích.
“A to zase ne,” prohlašuje Aleš a shazuje Sysla zpátky na zem.

Ostatní začínají smlouvat, za co Sysla pustí. Chtějí svoje věci, které má Sysel u sebe, například fotoaparát, peněženky a podobně.

“Já mám klíče,” ukončuje smlouvání Aleš. “Když mi dáš rukavice, tak tě pustím. Všechno ostatní si můžeš nechat.”

To byla lukrativní nabídka. Jenže Aleš vzápětí zjistil, že nedokáže zámek odemknout. Teď si začíná diktovat Sysel a vyhrožuje, že věci vyhodí z věže. Nakonec situaci zachraňuje Tomáš, který odemyká hladomornu a pouští Sysla ven.

V noci na čtvrtek se ochladilo a napadl sníh. Průzkumníci se odpoledne vydali s pekáči na závody s Havráňaty. Za závodní trať byla nakonec zvolena opuštěná červená sjezdovka. Jezdilo se vyřazovacím způsobem po trojicích. Průzkumníky nejlépe reprezentoval Bingo, který skončil celkově na výborném druhém místě. Káťa, Sysel a Šéďa navštívili Starostu, který si s bratrem užíval část dovolené. Káťa, Šéďa a Starosta si zavzpomínali na staré časy, a pak Starosta odvezl návštěvníky zpátky na Tolštejn jeepem (on je to sice ruský UAZ, ale to je stejně kopie Jeepu, takže je to jedno). Tomuto druhu sportu se u Starostů říká “džípování”.

Přes noc opět napadl sníh, takže v pátek se opět začalo lyžovat. Údiv ovšem vzbuzuje žlutý sníh. Po různých úvahách na téma, co kde zase odkud uteklo za svinstvo, se objevuje vysvětlení zcela přirozené, o to však překvapivější. Je to totiž písek. Ovšem ne jen tak ledajaký, ale ten nejjemnější písek pocházející z písečných bouří na Sahaře. Přírodovědci prý uvádějí, že dálkové vzdušné proudy zanášejí tento písek až na skandinávské ledovce.

Na sjezdovky vyrazila rolba, ale nebyl to žádný zázrak, sníh byl měkký a bořil se. Lyže odmítaly zatáčet a Šéďa se dokonce po prvních ujetých metrech zastavil, protože měl pocit, jako když má nakřivo vázání. Lasse byl na zemi každou chvíli. Navíc lyže jezdily čím dál, tím pomaleji. Nemohl za to písek, ale poměrně teplé počasí.

Káťa vzala na sjezdovku i Báru. Ta měla nejdřív z tak velkého kopce strach, protože neviděla, kde se zastavuje, a myslela si, že ho musí sjet najednou. Pak už se přece jenom osmělila a jezdila o poznání lépe.

Malí lyžaři jezdili na svahu pod Tolštejnem pod dohledem Jarušky a Sysla. Bylo to ovšem o nervy, protože po několika málo obloučcích (někdo ani to ne) mizeli bez jakéhokoli brždění v lese.

Odpoledne se vydali na pohár do Slovanu. Předtím se ale zastavili na sjezdovce, aby si vyzvedli své lyžující kamarády. Chvíle čekání a už jsou tady.

“Lasse, píchej!” pokřikují na Lasseho, aby přidal.

Ten si to vyložil po svém a skolil Holcmoše, který se k němu podezřele přiblížil. Nebylo pochyb o tom, že Holcmoš totéž zamýšlel provést Lassemu, ale měl smůlu, byl pomalejší. Nicméně Lasse o chvíli později nezvládl brzdící manévr a přistál na zemi také.

“Já myslel, že to zaseknu, nebo tak něco,” divil se svojí neobratnosti.
“Mám se taky natáhnout?” posmívá se přijíždějící Aleš.
“Moc nemachruj, mně se to povedlo,” uklidňuje ho Lasse a oklepává ze sebe sníh.
“Jaruško, píchej!” křičí Káťa a hned uhýbá před Jaruškou, ale její slova patří přijíždějící Ferče.

Ferče se totiž rozbil zip u bundy, a tak jí Jaruška půjčila svoji, protože měla ještě záložní větrovku. Ferča tak občas mátla své kamarády.

Jediný, kdo opravdu píchal, byl Tomáš, který navíc i bruslil a sklidil za to obdiv.

Pohárem ve Slovanu pak Průzkumníci zakončili zimní tábor roku 2000. V sobotu už jen sbalili věci, uklidili a odjeli vlakem do Kolína. Tak zase za rok.