Říše loutek


<< předchozí | článek | další >>

výprava - 14. - 16. září 2000 - Chrudim | autor: Šéďa


První výprava školního roku 2000 / 2001 se konala v pátek a sobotu 14. a 15. září 2000. Organizaci měly na starosti Sysel a Martina. Trochu neobvyklé ukončení již v sobotu bylo kvůli Martině, která v neděli odjížděla zařídit si kolej do svého nového působiště, do Ostravy. Vzhledem k vývoji počasí se to ukázalo jako šťastné řešení. Bohužel Sysel se nakonec nemohl výpravy zúčastnit díky svému nemocnému kolenu. Tíha organizace tak zbyla na Martině.

Sraz na nádraží byl v pátek v 16:20. Martina se přihnala s pětiminutovým zpožděním, zatímco značně nervózní Blonďák vysvětloval rodičům, že nezná všechny podrobnosti, protože výpravu neorganizuje. Všechno je ale v pořádku a Průzkumníci za chvíli odjíždějí vlakem do Pardubic a odtud do Slatiňan. Za povšimnutí stojí fakt, že je zde 16 dětí, ale nejstarší družinu Myšky reprezentuje pouze Jeník (což je navíc bývalé Lvíče).

Nejmladší účastnicí je čerstvý prvňáček Bára, která už je ale ostřílená a zkušená Průzkumnice.

Cesta vlakem proběhla bez problémů. Nestalo se tedy to, co před pěti lety na Šéďově výpravě, kdy Průzkumníci nenašli v Pardubicích včas vlak a ten jim ujel. Tentokrát šlo všechno hladce, jen někteří projevují údiv nad tím, že vlak z Pardubic do Rosic couvá (vlak navádí průvodčí z posledního vagónu vysílačkou), aby pak vyrazil do Chrudimi už normálně lokomotivou napřed.

Ve Slatiňanech Průzkumníci vystupují a vydávají se do zámecké zahrady. Cestou dochází k zajímavé situaci. Martina zavádí omylem Průzkumníky do slepé uličky, která zničehonic končí na dvoře jednoho domu. Naštěstí ale není nutné se vracet, stačí otevřít branku a jste zase na ulici. "To jsme si to zkrátili," prohlašuje Martina klidně, ale vzápětí přiznává, že při přípravě výpravy se Syslem šly někudy jinudy.

Ostatní nechápavě koukají, kudy to vlastně prošli. Tom je ale spokojený, protože si ve dvoře může napumpovat u pumpy pitnou vodu.

Zámecká zahrada všechny nadchla svou krásou. Nejradši by se ubytovali tady. "Sem půjdeme někdy na rande," domlouvají se Janinka a Katka. Průzkumníci vycházejí ze zahrady okolo prázdných ohrad kladrubských vraníků.

Je už pozdě a koníci zřejmě odpočívají ve stájích. Průzkumníci se dostávají až ke Kočičímu hrádku, což je zajímavá stavba. Je to vlastně několikametrový model hradu, který vznikl někdy kolem roku 1898 a sloužil jako hračka zámeckých dětí. Teď po více než 100 letech jej dobývají Průzkumníci. Hrad nájezd přežil, zejména proto, že jeho hradby lze snadno přelézt a tak při dobývání není třeba nic bourat.

"A ven musí všichni bránou!" prohlašuje Káťa a protahuje se ven. Brána je dost úzká, ale naštěstí poměrně vysoká, takže někteří se soukají ven bokem. Blonďáka, který v bráně na chvíli uvízl, trápí někteří takykamarádi tím, že mu zuli boty a lechtají ho na chodidlech. Nikomu se odtud nechce, ale bude se stmívat a je potřeba si najít místo na nocleh.Průzkumníci se usazují v lese nad Monakem (místní hostinec). Připravují si ležení, staví stan a přístřešek pro nejmenší. Krtek dává průchod své přirozenosti a hrabe si noru. Když mu Šéďa vysvětlil, že jak si ustele, tak si lehne, zase ji zahrabal.

"Teď ležím na absolutní rovině," hodnotí Tom výsledek své ženijní práce.
"Já taky," nechce zůstat Krtek pozadu. "Ale trochu hrbolatý," připouští.

Kdo chce, vaří si na lihovém vařiči teplou večeři. Prostě idylka. Jen kdyby ty děti tolik nekřičely.

V noci vychází měsíc a výrazně se ochlazuje. Uprostřed noci dochází k nepříjemné události. Záškrt si pozvracel spacák. Pravděpodobným důvodem bylo, že testoval, jestli jsou ty kaštany opravdu jedlé, jak někdo tvrdil. Netušil však, že ani jedlé kaštany se nejí syrové. Káťa tedy půjčila svůj péřák Pídě (Záškrt je alergický na peří) a Píďa svůj spacák Záškrtovi. Káťa se zahřívá v jednom spacáku s Janinkou.

Ráno se probouzejí poměrně brzo. Občas zafouká vítr, ale obávaný déšť se zatím neblíží. Po obloze se honí mraky, sem tam vykoukne sluníčko. Průzkumníci snídají. Záškrt je zelený jak sedma a drží dietu. Po snídani se všichni sbalili a vydávají se na cestu k rybníkům.

Zde je zahájena horolezecká výprava na Zabitý kopec. Všichni se chytají lana ze svázaných uzlovaček a lezou nahoru průsekem, pak po cestě. Být to opravdový horolezecký výstup, tak nevylezl nikdo, protože se každou chvíli někdo pustil lana a nakonec Martina, která "lezla" první, pustila všechny. Teď už delší dobu lezou po rovině a moc se jim to nezdá. Vrchol nikde.
"Z kopce nelezu," brání se Šéďa. "Žádný kopec tady není. Někdo ho zabil."

Svérázný způsob bojkotu zvolil Tom, který přivázal zadní konec lana ke stromu a odmítal nějakou dobu pokračovat dál. Martina nakonec určuje vrchol u jednoho rozcestí a horolezení končí. Pak se Průzkumníci vracejí k rybníkům a zde obědvají. Záškrt si ordinuje spací dietu. Někteří se vydávají na průzkum zdejší vojenské střelnice. Podařilo se jim vyplašit jednu dvojici, která si bláhově myslela, že zde bude mít trochu soukromí. Smůla.

Průzkumníci pokračují do Chrudimi do Muzea loutek. Hned na kraji Chrudimi se nechali napálit, když důvěřivě uposlechli směrovku ukazující směr k Muzeu loutek a odbočili podle ní. Po kilometrovém putování sídlištěm se Blonďák začal bouřit. Ukázalo se, že směrovka byla určená pro auta a naváděla je na objízdnou trasu, aby nejezdila přes centrum. Nějaký domorodec ochotně poradil a Průzkumníci se podél řeky dostali do centra. Po několika kličkách a nábližkách to už specialista na zkratky Blonďák nevydržel a vyrazil do spleti uliček na vlastní pěst. Mezitím se Tom ještě jednou zeptal a netrvalo dlouho a Průzkumníci byli u muzea. Blonďák jim už šel naproti:

"Tak kde jste?"

Následovala prohlídka muzea. I když zde nebyl průvodce, loutky různých provedení a velikostí všechny zaujaly. Největší úspěch ale měla herna, kde si každý mohl zkusit loutkové divadlo zahrát. Například takový kašpárek v Krtkově podání, to byla pro znalce opravdová lahůdka.

Mezitím venku začalo pršet. Očekávaná studená fronta dorazila. Průzkumníci se schovávají před deštěm pod podloubím na náměstí. Po hodině přestává pršet, a tak odcházejí na nádraží. Cesta je opět klikatá a plná tajemných zákoutí.

"Sakra, sídliště," ozval se Blonďák, když se opět vnořili mezi paneláky.
"Jen klid, tady to znám," tvrdila Martina, ale nezdálo se, že by jí všichni věřili.

Ukázalo se však, že tentokrát měla pravdu a cestu k nádraží našla bez problémů. Zbývalo už jen počkat na vlak a odjet do Kolína.