Výprava otevřených hlav po deseti letech


<< předchozí | článek | další >>

výprava - 26. duben 2003 - Litice | autor: Šéďa


Existuje videozáznam z této akce [Litice, Potštejn]

V sobotu 26. dubna 2003 zorganizoval Šéďa výpravu do stejných míst jako před deseti lety, tedy do údolí Divoké Orlice na hrady Litice a Potštejn. Pamětnickou výpravu si nenechal ujít Marian a nechyběli ani Slon a Blonďák. Dále tu bylo ještě dalších 8 vedoucích a 13 dětí.

Tentokrát nejedou přes Ústí nad Orlicí, ale přes Velký Osek a Hradec Králové. Během jízdy vlakem hrají dvě hry. Jedna spočívá v tom, že nikdo nesmí na dotaz odpovědět slovy ano, ne, jo, no, jinak odevzdá jeden “život”. Tuhle hru s přehledem vyhrála Monika. Druhým úkolem bylo napsat všechny savce, které viděli cestou z okna vlaku. Zdá se, že časy se opravdu mění. Zatímco v bodovacím seznamu, který uvádí pan Zapletal ve své knize her, mají zajíci a srny největší bodové ohodnocení, ukázalo se, že právě tyto dva druhy patří mezi nejčetnější zvířata, která lze z vlaku spatřit. I když to Šéďa tušil už dopředu a bodovací seznam upravil, i tak ho množství zejména zajíců překvapilo. Na polích už nejsou jedovatá hnojiva a zajícům i srnám se dobře daří.

Po přestupu v Potštejně na osobní vlak vystoupili v Liticích a vydali se k hradu. U mostu přes Divokou Orlici ale Slon neodolal a rozhodl se zopakovat si svoji cestu z mostního pilíře do říčního koryta na největší kámen. Přelezl přes zábradlí na pilíř a tam se zastavil.
“Ježíš, to je krása, jak jsem omládl!” hlásí nadšeně.
“Nelez tam, vždyť nevylezeš zpátky,” rozmlouvá mu akci Marian.

Kromě toho, že při této rekonstrukci chyběla Helča, nebyl tu totiž ani strom, který rostl těsně vedle pilíře a po němž Slon a Helča vyšplhali opět zpátky. Zbyl tu jen malý pařez u pilíře.
“Já vytrampuju někde jinde,” tvrdí Slon a přemýšlí, jak dolů.
“Vytrampuješ? No tak dobře,” ukončil Marian přemlouvání. “Tak elá hop!”

Slon se ale na pilíři ošívá a nemá se k akci. Je to velký vnitřní boj.
“Já to udělám jednoduše,” rozhoduje se posléze. “Já si tam dám baťoh a to už tam musím.”

A hodil svůj batoh do říčního koryta na kameny pod pilířem.
“No, a teď nemáš kam skočit,” komentuje Marian místo dopadu batohu.

Slon ukončil svůj vnitřní boj a spustil se za batohem. Pak vítězoslavně vystoupil na největší kámen v korytě Divoké Orlice.
“Tak, bylo učiněno historii zadost,” prohlásil Marian a vydali se na další cestu.

Jenže Slon se ještě musel dostat na břeh. Zpátky na most to nešlo, tak zkoušel přejít po kamenech. Vody bylo sice výrazně méně než před deseti lety, ale i tak to stačilo. Slon po několika krocích korytem uklouzl a natáhl se do řeky za všeobecného veselí ostatních. Vpředu měl mokré kalhoty a košili na břiše.
“Já jsem chtěl stejně na záchod,” snaží se zdůvodnit svůj vzhled.
“Že to bude nohavice, to jsem čekal,” konstatoval Tom, “ale že tam skončí celej, to ne.”
“Tak teď už to můžu dojít, že jo?” usoudil Slon, přebrodil zbytek říčky a vyhrabal se na břeh.

Na silnici za ním zůstávají mokré šlápoty.

Průzkumníci si procházejí hrad a vystupují až nahoru na věž. Zde se opět projevuje, koho výšky lákají a koho naopak vůbec ne. Míša se sice překonává, ale houpající se dřevěná podlaha, skrz kterou je vidět, ji přivádí až na okraj infarktu.

Slonovi otrnulo a žádá rekonstrukci další události. Před deseti lety hodil Lasse shora kámen a trefil Cípu do hlavy. Něco podobného pak potkalo Honzu Kohouta o kousek dál u řeky. Ani jeden z nich tu dnes není, ale Slon už má jasné náhradníky.
“Cípa je Míša a Honza Aleš.”

Marian ale odmítá absolvovat opět večerní cestu do nemocnice, a tak kámen nahrazuje tenisák. Rekonstrukce se mění v soutěž, kdo se trefí do okna v druhém patře. Když se na místě objeví s mírným nesouhlasem ve tváři kastelán, Slon mu velkoryse nabídne, aby si také hodil.

Průzkumníci sestupují do údolí. Tentokrát však už vědí, kudy vede most přes řeku, takže brodění se letos nekoná. Cestu zpestřuje jen Zuzka, která si vymkla kotník. Marian tedy má příležitost k ošetřování. Naštěstí to není tak vážné a Zuzka pokračuje po svých.

Došli do Potštejna a vyškrábali se na hrad. Průvodkyně sice vypadala sympaticky, ale budila dojem, že právě skládá maturitu. Neustále lovila text z paměti a nebylo ji téměř slyšet. Není tedy divu, že ze zdejších pamětihodností sklidilo největší úspěch stádečko koz, které přebývají uvnitř areálu hradu. Když se Průzkumníci dozvěděli, že jsou i na prodej, hned žádali Mariana, aby jednu nebo raději dvě koupil na tábor. Pro to však Marian neměl pochopení:
“Doufám, že až budete odcházet, ty kozy tady budou všechny!”

A tak se vydali na nádraží bez koz.

Čekání na vlak zpestřil výpravčí, který přišel ke druhé koleji a s červeným praporkem zaujal postoj toreadora při koridě.
“Co to dělá?” nechápe Marian a hned si odpovídá: “Na druhou kolej přiběhne bejk!”

Nebyl to bejk, ale osobní vlak, který tak dostal signál, kde přesně má zastavit. Z opačného směru přijel rychlík a odvezl Průzkumníky domů.