A jak to viděl NZ


<< předchozí | článek | další >>

výprava - 17. říjen 1998 - Vavřinecký potok | autor: Šéďa


Existuje videozáznam z této akce [Sjezd Vavřineckého potoka]

V sobotu 17. října v půl deváté ráno bylo na nádraží živo. Vlak na Ledečko praskal ve švech a průvodčí se překvapeně ptal, co se kde děje, že jede vlakem tolik lidí. Do vlaku se sice všichni zájemci vešli, ale motorák se šplhal do kopce k Červeným Pečkám jen s obtížemi.

Ve Vavřinci a blízkém okolí byla spousta aut, autobusů, přívěsů a hlavně lodí. Z rybníka se valila voda a každou půlminutu se vydal na trať jeden závodník. Hned první překážku představovala betonová lávka ve Vavřinci, kterou museli vodáci podjet.

“Je poměrně málo vody,” konstatuje překvapeně Marian, protože při loňských povodních byla voda ještě o asi 30 cm výš.

“Kdyby bylo víc vody, tak už by asi pod lávkou neprojeli,” soudí Šéďa.

Průzkumníci pozorují vodáky a hodnotí jejich vybavení. Někteří vodáci mají malé plastové ploché a obratné kajaky.

“Oni mají na zádech baťůžky,” žasne Marian.

I po břehu se motá spousta vodáků, někteří mají vodovzdorné fotoaparáty, ba dokonce jeden má i kameru ve vodovzdorném pouzdru. Průzkumníci pokračují dál k tábořišti. Cestou pokřikují na vodáky:

“Ahoj!”

Vodáci odpovídají, ale některým Průzkumníkům se to nezdá.

“Při pozdravu se mají dát pádla nahoru, ne? To jsou houby vodáci.”

“Na táboře prodělali dvě hodiny vodního výcviku na rybníku a už dělaj chytrý,” směje se Šéďa.

Vděčné místo pro diváky představuje samozřejmě Nouzovské Gabčíkovo, tedy betonový jez u náhonu. Jen se sem Průzkumníci nahrnuli, už zase radí.

“Pozadu!” ozývá se z davu.

“Kluci, pozadu to zkuste, to jde, fakt!” přemlouvá vodáky Lucie. “Nebuďte srabi.”

“A vzhůru nohama to taky jde,” přidává se Zbyněk.

“To tady jezdí každej,” prohlašuje Dodo, který zrovna přišel s cedulí, na které je napsáno:

Po dobu konání závodu JE ZAKÁZÁNA JÍZDA NA RAFTECH

Dodo vypráví, jaké měli loni problémy s raftem, protože jim vodáci a hlavně organizátoři nadávali, že ucpávají trasu. Tu ceduli má na památku a letos jedou s raftem zase. Dostává se mu rady:

“Hele, víš co udělejte? Přivažte si tu ceduli dopředu na raft.”
“To jo, a propíchnou mě hned vidlema,” prohlašuje Dodo.

To už se ale pomalu blíží něco, co je zdálky těžko identifikovatelné a zblízka ještě hůře. Znalci však již vědí, že je to průzkumnický lahvový vor Armageddon. Jeho posádka vybavená speciálními obleky se znaky amerického úřadu NASA přináší vor k potoku a připravuje se do akce.

Velitel Tom je plný optimismu a dělí se o dojmy z testovací jízdy:

“Vyklopili jsme se, ale dobrý. Za chvilku proběhne spuštění na vodu a bude to zajímavý. Asi se vykoupeme.”

Zatím Buggy a Blonďák dotahují jistící lana, která drží celý zázrak pohromadě. Vor totiž sestává z mnoha jutových pytlů naplněných prázdnými plastovými láhvemi (tedy ony fyzikálně vzato nejsou prázdné, ale je v nich vzduch a v tom je ten vtip). Pytle jsou pak dohromady svázány lany.

Čtyřčlenná posádka si nasazuje přilby. Slon zcela nesdílí Tomův optimismus a na otázku, jak se cítí před startem odpovídá:

“Spíš před smrtí, asi se utopíme.”
“Jdeme na to!” velí Tom a posádka odnáší vor na vodu.

Posádka se usazuje na palubě a Tomáš odráží vor od břehu.

“Mám hrachy, pánové,” přiznává Slon zcela nehrdinsky, ostatní jsou na tom stejně.

Vor se rozjíždí a nezadržitelně se blíží k velké nouzovské peřeji. Chvíle napětí a vzápětí diváci na břehu propukají v jásot. Vor se bez problémů přehoupl přes jez a pokračuje dále vpřed.

Průzkumníci se vydávají po břehu za hrdinnou posádkou a na vodu se vydává další na zdejší poměry mamutí plavidlo, raft Oregonů.

Další setkání s vorem Armageddon probíhá u cesty na Buda. Vor se majestátně pohybuje po vodě, okolo kličkují kajaky vodáků.

“Předjíždí se vpravo!” křičí Lucie, držitelka řidičského průkazu, na jednoho vodáka, který se přiblížil k voru příliš blízko a byl jím nemilosrdně odhozen.
“Teda vlevo,” opravuje se Lucie vzápětí.

V závěsu projíždí raft Oregonů. Mech okolo cáká pádlem a Dodo vzadu vznešeně kyne pravicí, zatímco pozorovatelé na břehu vtipkují, že má menší pádlo než ostatní.

Vor se blíží k budským peřejím a začíná mít problémy. Jedna peřej stočila vor napříč a ten vzápětí naráží přídí do stromu, který hloupě stojí uprostřed toku, zatímco záď se opírá o břeh. Tom se zachoval zcela velitelsky, protože když se vor nepodařilo odstrčit pádly, skočil do proudu a vor odstrčil. Potom zase nasedl a výprava pokračovala dál.

Už je tu však brankoviště na Budech a před ním nízká betonová lávka, pod kterou sotva propluje vor, ale jeho posádka v žádném případě. Všichni tedy opouštějí plavidlo a protahují ho pod lávkou. Při této operaci voda strhla Slona a nesla jej několik metrů. Palubní topič se chvíli topil, ale pak zvítězil nad živlem a navíc dokázal proplout první brankou.

“Máme branku!” křičí vítězně, hrabe se z potoka ven a vrací se k voru.

Všichni nasedají a pokračují dál. Další branky jim nepřekážely, prostě je odstrčili stranou. Na tomto místě se s nimi Průzkumníci rozloučili a Armageddon pokračoval dále již bez pozemní podpory. U Hryzel už začalo přituhovat. To už osádka dávno věděla, že vor se nechá řídit jen těžko, a tak se projíždějícím vodákům omlouvala:

“Nezlobte se, ale my za to nemůžeme, my to neřídíme.”
“To je dobrý,” měli vodáci pochopení. Koneckonců podobné plavidlo se nevidí každý den.

Přes všechny problémy a nástrahy vodního živlu (tentokrát si trochu zatopil Buggy) se vor dostal až poblíž tábořiště Oregonů, kde došlo k protržení dvou pytlů a vor začaly opouštět láhve. Armageddon však není Titanic, takže mu to neublížilo a láhve se podařilo pochytat, takže žádná ekologická havárie nevznikla a vor se šťastně dostal až na tábořiště Oregonů.

Akce tedy skončila úspěšně a všichni byli spokojeni. Tom splnil bojový úkol, Slon pokořil branku uprostřed obávaných peřejí, Blonďák dokázal, že již dávní předkové se mohli na podobných plavidlech v době dešťů přepravovat na kilometry daleko a osídlovat tak vzdálené kraje. Jen Buggymu zmokla nástěnka.