A přece se lyžuje


<< předchozí | článek | další >>

jiná akce - 13. - 17. prosinec 2006 - Schladming Rakousko | autor: Šéďa


Existuje videozáznam z této akce [Gröbming]

„Tento způsob zimy se mi zdá býti poněkud nešťastným,“ řekl by klasik.
Pravda, v prosinci poněkud předčasné tvrzení, nicméně dnes už víme, že pro zimu 2006 / 2007 zcela oprávněné.

Každopádně prosinec 2006 byl hodně teplý a lyžařská střediska v celé Evropě trpěla nedostatkem sněhu. Nebylo tedy divu, že všichni, kteří se chystali do Rakouska lyžovat, doslova hypnotizovali internet se sněhovým zpravodajstvím z lyžařského střediska ve Schladmingu. Zatímco v Čechách žádný sníh není, středisko Schladming-Planai hlásí, že ve středních a vysokých polohách sníh je a lyžuje se. A když bude nejhůř, ještě je tady Dachstein, ledovec, kde se lyžuje i v létě. Takže můžeme vyrazit.

Brzy ráno ještě za tmy přijíždíme na parkoviště ve Schladmingu. Vítá nás horečná aktivita sněhových děl na cílovém svahu, kde se jezdí slalomové závody Světového poháru ve sjezdovém lyžování. Schladming je sice na řadě až někdy v únoru, ale místní neponechávají nic náhodě. Jakmile teplota klesne pod nulu, děla jedou na plný výkon. Tak káže byznys.

Pomalu se rozednívá, probíráme se z dřímoty a chystáme se na svah. Je jasné, že letos určitě nebudeme sjíždět na lyžích až dolů do údolí. Sněhová děla v této nadmořské výšce nad přírodou zatím nevítězí.

Lanovka nás vynáší do výšky 1500 m n. m. Zde už je situace mnohem veselejší. Lanovky sice nejezdí všechny, ale otevřené sjezdovky jsou upravené a bez problémů se lyžuje. A to je přece to, proč jsme tady. Navíc nám přeje počasí. Je jasno a slunce tak akorát změkčuje zmrzlou sjezdovku, takže terén nemá chybu.

Večer se jedeme ubytovat do nám již známého penzionu v Gröbmingu.

Druhý den je opět jasno a my se vydáváme na zdejší ledovec Dachstein. Autobus překonává nejdříve prudké stoupání ze Schladmingu do Ramsau. Ani v tomto vyhlášeném středisku běžeckého lyžování není sníh. Nachází se jen na skokanském můstku a na běžeckém stadionu, aby se mohly jet aspoň některé závody Světového poháru běžců a sdruženářů.

Autobus stoupá dál až do nadmořské výšky 1700 m, kde je parkoviště u dolní stanice lanovky. Samotná lanovka působí impozantně. Horní stanice se nachází ve výšce 2700 m n. m., takže lanovka překonává kilometrové převýšení, a to bez jediné podpěry. Změna tlaku během několika minut je znát, a tak všichni cestující usilovně polykají, aby se s touto změnou vyrovnali. Někteří u toho připomínají čerstvě vylovené kapry.

Nahoře se ocitáme v jiném světě. Všude kolem sníh a skály. Z vyhlídkové plošiny je nádherný výhled na Alpy. Pro silnější povahy je zde i prosklená podlaha umožňující nerušený pohled do kilometrové hloubky rozkládající se přímo pod vašima nohama. Ale vraťme se opět nahoru. Uprostřed věnce skal je veliká planina, což je vlastní ledovec, a zde se lyžuje. Stojí tu několik vleků, snowboardpark, prý největší v Rakousku, je tu i běžecká trať. Při pohledu na ni však lituju Kateřinu Neumannovou, která zde občas trénovala. Trať totiž představuje různě se klikatící bludiště, takže se motáte pořád na jednom místě. Tedy nic pro normální lidi.

Zajímavé je i to, že brány lyžařských vleků nejsou ukotveny do skály, ale do ledovce. Z toho plyne, že se musí čas od času překotvit. Za hranami ledovce se nachází ještě sedačková lanovka. Sjezdovka se vine dolů mezi skalami, v mapách je značena jako červená. Černá sjezdovka pak vede z druhé strany přímo dolů volným terénem. Tentokrát je ovšem tato sjezdovka ztížená množstvím vykukujících skalisek jindy ukrytých pod několikametrovou vrstvou sněhu. I tak si zde několik lyžařů zvyšuje hladinu adrenalinu a nebyl by to Slon, aby se nepřidal.

Člověk by řekl, že ve výšce bezmála 3 km n. m. mezi holými skalami nic živého nepotká. Opak je ale pravdou. Žije tu hejno kavek. Nikdo neví, čím se živí, nicméně jakmile si sednete a vytáhnete svačinu, už jsou u vás a žadoní.

Vysoká nadmořská výška má ještě jednu záludnost, ale na tu přijdete až nakonec. Stanice lanovky je pochopitelně umístěna na jedné ze skal čnících nad ledovcem, takže lyžaři po příjezdu lanovkou na vlastní ledovec sjíždějí z malého kopečku. Z toho plyne, že při návratu zpět musíte tento kopeček vyšlapat po svých. A tady bývá kámen úrazu. Nevěřili byste, jak rychle vám dojde kyslík.

Nedostatek sněhu se projevuje v tom, že výběr sjezdovek otevřených pro veřejnost je omezený. V provozu je Schladming-Planai a sousední Hauser Keibling. Pichl nejezdí a na Reiteralmu jsou závody Světového poháru. Flachau také nejezdí. Výběr je tedy jednoduchý a následující den se vydáváme na Hauser Keibling. Zdejší hlavní sjezdovka začíná přímo na vrcholu ve výšce 1800 m n. m. Je odtud krásný výhled do nezvykle zeleného údolí.

Po počátečním průzkumu nacházíme boční sjezdovku, kde je poměrně málo lidí, pěkný terén a na lanovce se dokonce můžeme opalovat. Prostě téměř jarní idylka, podpořená teplotou vzduchu okolo +10°C ve stínu.

Postupně se objevují ledové plotny, a tak se odpoledne přesouváme na hlavní sjezdovku, která je prudší a ráno byla umrzlá. Teď ale trochu změkla.

Na Hauser Keiblingu jezdíme i následující den. Ještěr si stěžoval, že mu bylo včera vedro, a tak se na dnešek vyletnil, přestože jsme ho varovali, že se má podle předpovědi zase znatelně ochladit. Nevěřil nám, dobře mu tak.

Dnes je sobota a je to znát na podstatně větším počtu lyžařů. Dokonce se na lanovku stojí fronta.

„To se na to vykašlu, příště pojedu do Rokytnice,“ zlobí se naoko Slon.

Dozvídáme se, že Flachau začalo jezdit, takže se na poslední den vypravujeme tam. Dosud výstavní počasí se trochu kazí, cestou dokonce mírně prší. Nicméně ve Flachau už neprší, dokonce se začíná protrhávat obloha.

Bohužel je znát, že lyžařský areál Flachau je orientován více na východ na rozdíl od severních svahů v okolí Schladmingu. Sníh je měkký a navíc se v něm objevují i kameny. Když se k tomu připočte ještě nedělní nával nadržených lyžařů, není divu, že nás takovéhle lyžování nebaví. Máček s Koláčem to po pár sjezdech zabalili a já se přidávám. Jen Slon chce lyžovat až do konce.

My tři sjíždíme dolů, v autobuse se převlékáme a po obědě vyrážíme do městečka na prohlídku. K našemu překvapení se k nám zhruba po hodině přidává i Slon. Po několika sjezdech absolvoval pád, který ho varoval, aby včas přestal.

„Asi už stárnu,“ komentuje.

Večer odjíždíme z Flachau přímo domů. Narozdíl od loňska se žádná kalamita nekoná, takže bez problémů dorážíme do Kolína už v 11 hodin večer.

Navzdrory mírné zimě jsme si tedy výborně zalyžovali, na rozdíl od jiných, kteří se tentokrát z různých důvodů nemohli zúčastnit. Tak zase příště.