Z Kolína pěšky na Macochu


<< předchozí | článek | další >>

jiná akce - 25. - 27. srpen 2008 - Macocha | autor: Píďa, Bětka


Vítejte v malé cestopisné reportáži o jedné dlouhé cestě z Kolína na jihovýchod, na Macochu. Proč se naším cílem stala Macocha? Po loňském výšlapu na Sněžku nám Macochu nasadil do hlavy Mejla, kterého jsme tenkrát potkaly v autobuse cestou zpět domů. Od myšlenky není daleko k akci, proto jsme se v obvyklém složení Nikča, Bety a Píďa, vydaly z Kolína na Macochu.

První dnem našeho putování bylo pondělí 25. 8. 2008. Již v osm hodin, kdy jsme se stavovaly u Nikčy, byla obloha bez mraků a slibovala příjemné putování. Po rozdělení stanu následovaly naše kroky na nádraží, do podchodu a přes koleje na silnici, jež vede do Starého Kolína. Minuly jsme ceduli konec Kolína, kde proběhlo první focení. Silnice nás spolehlivě zavedla do Starého Kolína. Odkud se nám však nechtělo pokračovat po silnici, proto jsme se rozhodly pokračovat polní cestou. Ocitly jsme se v polích a nevěda kudy kam, vylezly jsme na posed, odkud se nám naskytl pohled na cestu správným směrem, po níž jsme se vydaly. Ale asi jsme měly vidiny, či co, protože na konci pole končila i cesta a nám nezbylo, než se prodírat kukuřici ke stromům, které jsme viděly v dálce. Naštěstí se zadařilo a správná cesta byla nalezena. Po silnici jsme dorazily ke Kačině. V místní restauraci jsme se osvěžily z kukuřičného zážitku. Při půvabném pohledu na empírový zámek Kačina jsme si dopřály první svačinu a vymyslely další postup. Tedy do Chotusic přes pole. Na poli nás však čekala neznámá hora ve středních Čechách. Byla to sesypaná hromada kvádrů sena, na které se parádně lezlo, leželo, spalo, čehož jsme za velkého vedra okamžitě využily. Po poledním klidu jsme prošly Chotusice, Drchanice a Dolní Bučice, kde jsme si pod vrbou zaplnily bříška. Dále jsme pokračovaly přes vesnici Vinice, kde již vinice nejsou. Již se blížila osmá hodina, čas kdy jsme chtěly začít hledat místo na spaní, proto jsme prošly Vinařemi do polí a na louce blízko lesíka jsme postavily stan, vyčistily si zuby a zalezly do spacáků. Při usínání jsme měly v nohách 31 kilometrů, jež byly především po silnicích.

V úterý ráno jsme sešly do blízké vesnice Bousov, kde jsme zkoumaly mapu, jak se dostat do Žlebských Chvalovic. Nakonec nám poradil místní pán na kole, na oplátku chtěl vědět, kampak směřujeme, kdybychom mu řekly, že na Macochu, asi by se naštvaně obrátil, že si z něj děláme legrácky, proto jsme mu řekly, že daleko. Jeho tip Seč se nám zdál vhodný. Seč tedy byla naším cílem pro koupání a oběd. Do Žlebských Chvalovic jsme došly dle rady v pořádku. Odtud jsme se vydaly po modré značce do Třemošnice, kde jsme nakoupily a obdivovaly místní krámek, především taštičky s kočičkami a panáčky. Za Třemošnicí jsme poprvé proklínaly Klub (Sektu) Českých turistů a neaktuálnost naší mapy. Původně se nám na Lichnice-Kaňkovy hory nechtělo stoupat vůbec, nakonec jsme se rozhodly, že jednou to zvládneme a dál půjdeme po hřebeni. Bohužel místí značení se změnilo a nás stoupání čekalo dvakrát. Přes Kubíkovy duby a hájovnu Javorku jsme se dostaly k vytoužené Seči. Dopřály jsme si malé Kofolové občerstvení a těšily se na koupání. To se nakonec nekonalo, protože sinice na konci léta mají na Seči žně. Při výhledu na vodu a lodě jsme se jenom najedly a znovu vyrazily o kousek blíž našemu cíli. Po červené přes Klokočov a Modletín na zelenou do Chloumku a odtud po žluté. Tu jsme však brzy ztratily, a jelikož se začínalo stmívat, ustlaly jsme si v malém lesíku. Původně jsme chtěly ne poli, ale štěstí, že jsme si to rozmyslely, protože druhý den v šest hodin na tomto poli sbírali seno. Tento den jsme již šly mnohem hezčí krajinou než první den, nachodily jsme 28 kilometrů.

Ráno jsme byly vzbuzené místními zemědělci. Po sbalení věcí jsme se vydaly hledat ztracenou žlutou. Po ní jsme došly do Barovic a Horního Vesce. Zde jsme se od ní odpojily a po silnici jsme vyrazily do Slavíkova, dále do vesničky Rovný a přes pole do Údavy, kde jsme se osvěžily Kofolou. Za sílícího vedra jsme pokračovaly po silnici do Stružince. Přes lesní cesty jsme se okolo velkých koní, kteří tahali dřevo z lesa, dostaly do Benátek. Odtud do Krucemburku. Další větší vesnice byla Vojnův Městec, kam jsem se těšila na řízek. Při cestě po silnici jsme nerazily na rybník a jelikož bylo nesnesitelné vedro s chutí jsme se smočily ve studené vodě. Vojnův Městec však nesplnil mé očekávání řízku, proto jsme se přecpaly čerstvými rohlíky na místní návsi. Chvíli jsme si pospaly a vyrazily na modrou značku, která nese název Cesta partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Blízko Nové Huti mě uchvátila jedna hájovna, ale nejenom ta. Konečně jsme se dostaly z luk do lesů a kopců. Po modré jsme přes Zubačku došly do Cikháje. V místní krásné restauraci jsme si dopřály večeři v podobě česnečky a houbové polívky. Když jsme skončily s večeří, již se stmívalo. Rychle jsme se odebraly po modré okolo pasoucích se krav do lesa, kde jsme již za tmy postavily stan. Tento den jsme ušly 29 kilometrů.
Ráno jsme se vydaly dále po modré, poté po zelené do Fryšavy a dál po žluté k Medlovskému rybníku. Tam jsme se potěšily nejenom pitím, párkem v rohlíku a zmrzlinou, ale také krásnou poklidnou vodou a okolím. Z Medlova naše kroky směřovaly po modré na Paseckou skálu, při výstupu se na nás pár sestupujících turistů soustrastně dívalo. Pod skálou nám jedna hodná paní pohlídala batohy a my se po skalách vydrápaly až na úplný vrchol. Kde právě nějací pánové snad od vojáků či záchranářů nacvičovali něco s lany. Po vrcholové fotce jsme sestoupily k batohům a pokračovaly dále po zelené přes Studnici k Zuberskému rybníku, kde jsem znovu marně čekala na řízek. Řízek se sice nekonal, ale v místním rekreačním zařízení bylo ještě otevřeno. Využily jsme otevřené sprchy a příjemného posezení u rybníka. Po odpočinku jsme se vydaly po zelené značce, abychom z ní brzy sešly a lesními cestami se dostaly do Vojtěchova. Přitom jsme prošly okolo luxusního hotelu, kde jsme se bály, aby na nás nevyběhl nějaký ten hlídací pes. Ve Vojtěchově jsme si nacpaly břicha místními švestkami a pokračovaly dále do Skalského Dvora po rovné silnici na hlavní silnici vedoucí do Bystřice nad Pernštejnem. Chvíli jsme po ní musely jít, ale brzy jsme odbočily na žlutou značku, která nás vedla okolo kukuřice až do vytoužené Bystřice. Ani zde mě nečekal řízek, protože bylo dost pozdě a nechtěly jsme hledat místo na spaní potmě. Proto jsme rychle nakoupily a směřovaly dále po žluté za město. Postavily jsme si stan nedaleko krásného výhledu na osvětlenou Bystřici. Tentokrát jsme měly v nohách 30 kilometrů.

Ráno nás probudilo sluníčko, které nám svítilo přímo do vchodu do stanu. Naše kroky poránu směřovaly po žluté značce, okolo chaty, kde jsme s Bety začátkem dubna kempovaly. Šly jsme krajem, kde to vypadalo, že tudy dlouho nikdo nešel. Až v Kozlově jsme potkaly první civilizaci toho dne. Nikča si postěžovala, že Kozel má všude nějakou ves či místo, zato Nikči víska žádná není. Každopádně nás Kozlov potěšil místními usedlostmi a švestkami. Po žluté jsme sešly do Štěpánova nad Svratkou, kde nás trošku potrápila značka, proto jsme se vydaly po silnici do Ujčova. Zda nás upoutala hospoda s názvem Zubr. Sice zde nebyl žádný zubr, ale jeden velký černý pes, dvě kočky a dvě koťata, která si hrála v hromadě povlečení. V Ujčově jsme přešly přes Svratku, umyly si nohy a pokračovaly do Dolního Čepí a Chlébského. Ani zde nebyl řízek a ani zelená značka, kterou jsme hledaly. Místní pán nás poslal aspoň dobrým směrem. Na zelenou jsme narazily po dvou kilometrech. Vystoupaly jsme po ní do Černovic, kde jsme se naobědvaly a řádně si odpočinuly. Odtud jsme pokračovaly dále po silnici do Bedřichova, kde se stalo něco, co nikdo již neočekával. Byl tu penzion a vařilo se. Po třech dnech čekání na řízek jsme si dopřála. A že byl pořádný. Holky své kynuté knedlíky taky chválily. Po vydatné večeři jsme směřovaly po žluté značce do Kunčiny vsi. Na poli nás dohnali jezdci na koních, kteří jeli vyvenčit mladé hříbátko. Dál jsme pokračovaly po červené, která se nám znovu ztratila, proto jsme si v Lačnově pochodily více, než jsme měly v úmyslu. Ale zase jsme viděly ještě dvakrát hříbátko na projížďce. Přes Štěchov jsme se vydrápaly k Rychvaldské zřícenině, kde jsme již za tmy těžko hledaly aspoň trochu rovné a nekamenité místo na stan. Noc to byla velmi záživná i po 27 kilometrech.

Ráno jsme vstávaly dost rozlámané. Sestoupily jsme do údolí a po červené značce jsme mířily do Lysic. Lysice nás ohromily, vypadaly jako přenesené z Itálie. Doporučuji podívat se na fotky, rozhodně to nelze přehlédnout. V místní kavárně jsme posnídaly medovník s Kofolou, porozhlédly se po zámecké zahradě, nakoupily a šly dál. Dál po červené značce přes Pernou, Huť sv. Antonie a Oboru. Z Obory se nám naskytl nádherný pohled na hrad Boskovice. Dále do Doubravice nad Svitavou do Kuniček, kde jsme přesedlaly na zelenou značku. V Petrovicích jsme potkaly první ceduli s pověstným jménem Macocha! Nejenom cedule tu byla, ale i pouť, ale bohužel bez stánku se sladkostmi, proto jsme si chuť musely utišit na polívce. Spát jsme chtěly nedaleko bývalého větrného mlýna. Slunko už se sklonilo ke spánku a my tak krásné barvy do té doby neviděly. Již později jsme zjistily, že to způsobila sopka na Aljašce. Tento den jsme ušly jenom 20 kilometrů, abychom došly na Macochu v dopoledních hodinách.

V neděli ráno jsme vstávaly s pocitem, že Macochu dnes zdoláme. Napojily jsme se na žlutou značku a došly do Vavřince a odtud po zelené do Suchdola. Slezly jsme do Pustého Žlebu a odtud zákruty Moravského krasu až na Macochu. Nemilé zjištění však bylo, že první volná prohlídka je až za tři hodiny, proto jsme si daly jenom párek v rohlíku a langoše. Na Macochu to bylo toho dne 8 kilometrů. Kdo dobře počítal, tak zjistil, že naše cesta z Kolína na Macochu byla dlouhá 173 kilometrů.

My však na Macoše nekončily. Musely jsme se dostat do Blanska přes Nové Dvory a Těchov. Zde nasednout do vlaku a nechat se odvést do Brna. Po nákupu jsme si udělaly vydatnou večeři a ještě se vydaly na prohlídku města. Okolo Právnické a Filozofické fakulty přes Špilberk na Petrov a Zelný trh do útulného bytu ve Smetanově ulici.

V pondělí ráno jsme ještě stihly vidět Lužánky a vilu Tugendhat. Pak na vlak do Kolína a celou cestu uzavřít na Kolínském hlavním nádraží. Toť celé naše týdenní putování. Dnes již můžeme vymýšlet kam dál… Na kole k moři nebo stopem do Francie?

Fotky cedulí vesnic, vsí a měst
Fotky zážitkové