Práce se sekerou

Na dějiny sekery by nestačila ani celá kniha. Dříve lidé znali asi jen kamenný klín a tloukli do něj kamenným kladivem, aby rozštípli kmen. Snad jim pomohl klínový kámen, náhodou nalezený, ale tak jako tak byl někdo prvním vynálezcem. Ostrý klín přivázal nebo nasadil na topůrko. Tisíce let potom uplynulo k prvním indiánským tomahavkům, k válečné sekeře, která se vykopala v ne-přátelství a zakopala v míru.

Sekera z doby kamenné

S poměrně lehkou příruční sekerkou správného tvaru vykonáme v táboře mnoho prospěšné práce. Malá ale ostrá sekerka zmůže více než hrubá tupá sekera pohozená u špalku na dříví, o kterou se nikdo nestará. Velmi dobré zkušenosti z celého světa jsou s lehkými sekerkami na pružném, dvakrát zahnutém topůrku. Příruční sekerka se nosí v pouzdře z kůže nebo nepromokavé látky.

Do čepele se topůrko upevňuje pomocí klínku. Rozviklaná sekera je velice nebezpečná. Těžká čepel může vyletět a zranit. Proto než se dáme do díla, uvolněnou čepel upevníme. Buď vyměníme starý klínek za nový, nebo někdy stačí uhodit spodkem topůrka do tvrdé země a čepel se vlastní vahou usadí (nikdy netlučeme do země čepelí).

Je-li sekera tupá, je třeba ji nabrousit. Nejdříve se na vlhkém jemném brusu vyrovná ostří naplocho do prosté špice. Pokud zbudou na břitu zuby, vyrovnáme je pilníkem nebo brusem, pak ale celou hlavici přebrousíme znova. Někdy se také na sekeře vytvoří jehla, plíšek, který musíme odbrousit. Nakonec zabrousíme ostří do klínku. Ostrá sekera sice při dopadu nezná slitování, ale štípe skoro sama.

Dříví sekáme na špalku, nikdy ne na zemi. Na ostří sekery, která sjede do hlíny, písku nebo na kámen, vznikne zub.
Při každé práci s delší sekerou se pevně rozkročíme a chráníme si nohy. Když osekáváme větve z ležícího kmenu, stojíme za ním, ne u kořene větve, protože sekera často sjede.
Hladce se pracuje po kmeni podle jeho let, hůř napříč, to si pomáháme klínováním (vyštipování klínů). Nezatínáme sekeru kolmo k délce kmene, to je marná námaha. Pomocí šikmých záseků střídaných shora i zdola vyštipujeme klíny.

Sekáme po letech

Chráníme si nohy, stojíme vždy tam, kam nepadá sekera

Po ukončení práce sekeru zatneme do dřeva, neválíme ji po zemi. Sekera zaťatá do výřezu z kmene je mezinárodním znakem práce a míru všude blízko volných lesů. Také táborovou práci zahajujeme tím, že zatneme sekeru do špalku práce.

1	2	3	4	5	6	7

:: zpět | Velké klubové akce | Tábornická praxe |