|
Rokem 1985 se situace v oddíle stabilizuje. Už od minulého roku má oddíl nové stálé tábořiště v Nouzově, funkci hlavního vedoucího tábora převzal na několik příštích let Márty, noví vedoucí se již zapracovali a někteří se opět do oddílu vrátili.
Po dvou táborech bez celotáborové hry se opět konaly přípravy na pořádnou celotáborovou hru. Jako námět byl vybrán Foglarův Alvarez (připomeňme jen, že tenkrát se ještě celotáborové hry musely nechat schválit ideologicky na vyšších místech).
Aby byla hra trochu akční, byla do ní zahrnuta postava aztéckého kněze. K tomu účelu Haňára zapůjčila masku, kterou po jejím spatření vedoucí nazvali pařez. Skutečně vrásčitá a nehezká tvář pařez silně připomínala. Márty dokonce pro zvýšení efektu navrhoval, aby kněze představovali dva lidé na sobě. To mu však bylo rozmluveno, protože v případě ztráty rovnováhy by byl výsledný efekt zcela opačný. Postavu kněze tedy ztvárnil Kosa.
Hned první noc byly postupně buzeny družiny a pod skálou za potokem jim kněz předal Alvarezův deník. V něm bylo zapsáno devět zašifrovaných zpráv, každá pro jednu etapu. Pro každou etapu však platily jiné kódy a kódové tabulky získávaly družiny buď za pořadí v předešlé etapě nebo v nějaké jiné hře. Čím lepší výsledek, tím více kódů, zbytek si museli táborníci domyslet. Kódy si však zástupci družin losovali, takže si jistě dovedete představit, jak je ostatní členové družiny proklínali, když družina měla nárok třeba na deset kódů a oni vylosovali taková písmena jako Q, X, W a podobně.
Deníky se všemi zprávami měly družiny u sebe, protože vedoucí předpokládali, že bez kódů nelze zprávu vyluštit. To se však přepočítali. Vojín, člen 5. družiny, jednou z dlouhé chvíle seděl nad další zprávou, ke které zatím kódy neměl, a lámal si hlavu nad problémem četnosti výskytu písmen ve zprávě. Kódy, které se objevovaly ve zprávě nejčastěji, představovaly s největší pravděpodobností samohlásky, a pak už se najde nějaké slovo, jehož smysl lze odhadnout, a tak se budou postupně doplňovat další písmena. Touto pokusnou metodou Vojín dospěl po nějaké době ke zdárnému výsledku. Když se to dozvěděl Čmelák ze 4. družiny, byla to pro něj výzva. Vzal deník a podobným způsobem zprávu vyluštil také! Od této chvíle byly družinám deníky odebírány a dostávaly je až před luštěním.
Vrcholem hry byly poslední dvě etapy, hrob Fernandozův a házení klíče přes ochoz aztécké tvrze. Hrob představovala dřevěná truhla zakopaná do země nad pečeckým táborem a označená křížem. Truhla byla už necelý rok zakopaná v Kolíně v zemi, aby získala patinu. Márty sehnal kosti a lidskou lebku (učební pomůcky ze školy). Družiny vycházely v noci po hodině za sebou. Terén byl známý, takže družiny šly celkem najisto a potkávaly se vždy v lese nad Budami. Tam to pravidelně každou hodinu vypadalo, jako když se potkávají dva autobusy.
"Sklopte světla," ozývalo se z obou stran.
Bylo proč. Například 4. družina využívala Šéďův světlomet s halogenovou žárovkou.
Přestože byla půlnoc pryč, vzduch byl teplý a vlhký a to nevěstilo nic dobrého. Nikoho tedy nepřekvapilo, když začalo blýskat a hřmít. 4. družina přidala při návratu od hrobu do kroku. Na pasece u zatáčky silnice z Nesměně do Církvice Renatě přestala svítit baterka. Renata šlápla do díry, upadla a narazila si koleno. Začalo krápat a zvedl se vítr. Renata naříkala, že jí koleno bolí a že nemůže vstát. Šéďa křikl dopředu na Čmeláka, ať vede družinu do tábora, a Renatu zvedl. Nejdřív to vypadalo, že ji bude muset odnést, ale naštěstí to nebylo tak zlé a do tábora doběhli se začínajícím lijákem. Družina, která byla právě na trase, to schytala s plnou parádou. Za třičtvrtě hodiny bylo po dešti a poslední družina, která se vypravila k hrobu, už šla opět pod hvězdnou oblohou. Bylo však podstatně chladněji.
Závěrečná etapa se konala na Budech na skále za Vavřineckým potokem. Přesně podle zápisu v Alvarezově deníku v záři zapadajícího slunce se jednotlivé družiny pokoušely chytit tenisový míček házený ze skály. Podmínky byly tvrdé. Pořadí se losovalo, ale mohli jste si vybrat jen mezi oslňujícím protisvětlem zapadajícího slunce a houstnoucím šerem. Na stráni se objevil aztécký kněz, který každý neúspěšný pokus doprovázel hlasitým skřehotavým smíchem (Kosovi se tato postava opravdu povedla). A neúspěšných pokusů bylo požehnaně. Vypadalo to, že se nikomu nepodaří úkol splnit. Nakonec ale dvě družiny z pěti klíč chytily, shodou okolností obě na prvních dvou místech průběžného pořadí. Bylo tedy rozhodnuto a knězův smích se změnil ve vzteklé kvílení.
Tento tábor byl velice povedený a zapsal se do historie oddílu jako jeden z nejlepších.
Když se v roce 1993 hra Alvarez opakovala, přidrželi se vedoucí při její přípravě co nejvíce původní Foglarovy verze. Etapy, ve kterých byly popisy cest k různým nálezům, pak byly převzaty z tábora 1985. Objevil se však jeden problém. Podle popisů, které stačily před osmi lety bezpečně k nalezení cíle, nyní družiny bloudily. Ukázalo se, že ti, co nepamatují hryzelské tábory (tedy vlastně všichni členové družin včetně jejich vedoucích), mají s orientací v tomto prostoru značné problémy.
Kódování všech zpráv bylo tentokrát stejné a jednotlivé zprávy dostávaly družiny až na začátku etapy. Úžas vzbuzovala Ještěrka, která byla zanedlouho schopná číst zprávu přímo ze zašifrovaného textu.
Čáru přes rozpočet také udělalo počasí, které přispělo k největší morové epidemii v dějinách oddílu. Z toho důvodu byla zrušena etapa uctívačů ohně pálivého, která spočívala v polévání vodou, a etapa přes peřeje k lidu stepnímu byla výrazně změněna. Původně mělo jít o Slonem speciálně přichystaný vodní kros náhonem a potokem. Vzhledem ke zdravotnímu stavu táborníků byl do této etapy započítán azimutový závod. Smůlu si právě vybírala 2. družina pomýšlející na pocty nejvyšší, které už chyběl Ještěr. Ještěrka se chystala nastoupit za každou cenu na start, přestože vypadala skoro na umření. Když jí naměřili horečku 38°C, byla zahnána do spacáku téměř násilím. Ve družině zbyli jen mladší členové bez šancí na výraznější úspěch. Bojovali však, co jim síly stačily, a po diskvalifikaci dvou družin za opisování kontrolních písmen získali nečekané 2. místo.
Mor odešel řádit jinam a blížil se vrchol hry. Lidské kosti se tentokrát sehnat nepodařilo, a tak Starosta koupil kosti hovězí. Když byli táborníci u Oregonů hrát vybíjenou, Starosta s Šéďou kosti naštípali, vyváleli v bahně, naházeli do bedny a přidali ještě opálený potrhaný pytel na brambory, který měl imitovat zbytky oblečení. Pak naložili bednu do auta a vyrazili do Hryzel. Na konci chatové osady za pečeckým táborem zaparkovali a s bednou, krumpáčem a lopatou vyrazili do lesa.
"Teď nás tak někdo prásknout," prohlásil Starosta.
Podle původního popisu cesty našli místo, kde měl být hrob, a začali kopat. K svému velkému překvapení zde však nalezli již dost zetlelou bednu z roku 1985. Oba si rázem připadali jak archeologové. Osm let starou bednu vyčistili, narovnali do ní kosti, na ně naaranžovali pytel, bednu zavřeli, přihrábli hlínou a udělali nový kříž. Když pak o nálezu referovali Marianovi, byl také překvapen, protože i on si myslel, že bedna byla opět vykopána.
Poslední etapě chytání klíče, která se odehrávala na stejném místě jako před osmi lety, tentokrát neasistoval aztécký kněz, jen nějací domorodci se přišli podívat, jestli se tu někdo nechystá spáchat sebevraždu. Kněz by se asi tentokrát dost nakvílel, protože tři družiny ze čtyř byly úspěšné. Sluníčko totiž nesvítilo, takže v rozptýleném světle bylo dobře vidět. Z úspěšných pokusů měli všichni velkou radost, Ještěrka byla chvíli po úspěšném pokusu dokonce téměř v tranzu, její družina o bod zvítězila v celkovém bodování. Jen třetí družina byla smutná a opouštěla místo poslední soutěže s vědomím prohry jak v této etapě, tak v celé hře.
Ale někdo přece musí prohrát.
 |
