Příchod jara


<< předchozí | článek | další >>

výprava - 30. březen - 1. duben 2001 - Kokořínsko | autor: Šéďa


Existuje videozáznam z této akce [Litice]

Jaro už sice vládlo jak kalendářně, tak astronomicky celý týden, ale na počasí to vůbec nebylo znát. Chladno a déšť. Nicméně v předpovědi počasí na víkend 30. března až 1. dubna převládá mírný optimismus. Na tento termín uspořádali Blonďák a Buggy výpravu na oblastní základnu ČTU v Liticích u Blíževedel. Pro ty, kdo nevědí, kde jsou Blíževedly, můžeme upřesnit, že se nacházejí 15 km západně od České Lípy. A pokud někdo neví, kde je Česká Lípa ani po poradě s mapou, tomu už není pomoci.

Sraz byl v pátek v 15:20 na nádraží. Průzkumníky čekaly 4 hodiny cestování postupně pěti osobními vlaky s přestupem v Nymburce, Mladé Boleslavi, Bakově nad Jizerou a České Lípě. Blonďák a Buggy ve vlaku každému rozdali kartu, na které bylo namalováno 6 různých obličejů vyjadřujícíchrůzné nálady a duševní stavy. Na kartičku si každý napsal svoje jméno vylepšené o vlastnost začínající na stejné písmeno. Takže například Petr by si mohl napsat Perfektní Petr. Kartičku si pak každý připíchl na oblečení a zavíracím špendlíkem označil svoji momentální náladu. Ostatní ho pak museli podle toho oslovovat, například “veselý Perfektní Petře”.

V 19:41 dorazili do Blíževedel. Byla už tma. Přestalo pršet, mraky se začaly trhat a objevil se měsíc. Blonďák s pomocí mapy určil směr a vyrazili. Blonďák je známý svou zálibou v nábližkách, jeho heslo “Je to sice delší, ale zato je tam horší cesta.” už téměř zlidovělo. Proto se mnozí obávali, že se večerní putování prodlouží, ale tentokrát se žádný problém nevyskytl a po hodině chůze mezi chmelnicemi dorazili do Litic, kde už je očekával Bručoun, správce zdejší základny.

Oblastní základna ČTU je normální starý patrový dům na kraji vesnice. Litice se nacházejí na severním okraji CHKO Kokořínsko. Do skal je to odtud jen kousek. Tam se také Průzkumníci v sobotu vydali. Optimismus v předpovědi počasí vychází. Svítí sluníčko a vzduch se začíná příjemně ohřívat. Konečně se dá věřit tomu, že opravdu přišlo jaro.

“Doufám, že máte všichni nastavenou veselou náladu,” upozorňuje Blonďák.

Hned nad Liticemi Průzkumníci sledují stádo srnek.

“Hele srnky!” upozorňuje Ted.
“To nic není, až dojdeme dál, to teprve uvidíte,” slibuje Tom divokou přírodu.
“Jo? A budou tam sloni?” těší se Ted.

Po úbočí vrchu Vlhošť, který spolu s protějším vrchem Ronov tvoří dominantu zdejšího kraje, se dostali do Vlhošťského dolu. Tam se napojili na cestu do skalního města. Z této strany již tvoří úbočí Vlhoště strmé pískovcové skály. Průzkumníci zjišťují, že tam někdo táboří, a pověřili Zuzku, aby jim odvysílala morseovkou pozdrav.

“Stoupni si na klády,” radí jí Blonďák.
“Hej, koukejte se na ni!” haleká Lucie na neznámé trempy.

Zuzka šplhá na klády, pak chvíli zmateně mává praporkama.

“To ještě nevysílám,” vysvětluje a snaží se usilovně najít rovnováhu.

Když ji konečně našla, odvysílala pozdrav. Trempíci ji pozorují dalekohledem.

“Tak a teď vy!” organizuje Lucie, ale nahoře se nic neděje.

Cesta pokračuje dál do skalního města. Postupně se mění ve stezku, která začíná prudce šplhat mezi skálami. Slon s Bárou a Monikou uzavírá skupinu. Právě v místě, kde je stoupání tak prudké, že se málem leze po čtyřech, Slon hlásí:

“Tak dámy a teď jsem na vás zvědavej. Potopa!”

Slon se vrhá do stráně a chytá se nejbližšího stromku.

“Já už jsem,” tvrdí Monika, která visí na kořenu.
“Jo a kde? Já už jsem na stromku a držím se,” vytahuje se Slon, ale vzápětí zjišťuje, že mu stromek zůstává v roce a jeho kořeny povolují.
“No Slone,” nesouhlasí Káťa s devastací zdejší přírody.
“Už tam je zase zadělanej,” uklidňuje ji Slon a vrací stromek na původní místo.
“Stejně už zůstane navždy křivej po Slonovi,” konstatuje Káťa.

Došli až na skalní vyhlídku nazvanou Husa. Tam se hned všichni rozložili po skalách a pozorovali okolí. Někteří zkoušeli ozvěnu a opravdu jim odpovídala.

Krátce po poledni dorazili k cíli jejich cesty k Tisícovému kameni. Je to převislá skála, které se říká polojeskyně. Prý se v dobách minulých stávala útočištěm místních lidí, když bylo v kraji zle. V každém případě kouřem zčernalá skála svědčila o tom, že zde v minulosti vzplanul nejeden oheň. Teď se zde usadili Průzkumníci, aby v klidu poobědvali a pak si zahráli pár her.

Byl čas k návratu a tu se v Blonďákovi, který se nerad vrací stejnou cestou, probudil jeho neklidný bludný duch. Usoudil, že nejlepší bude projít zkratkou na modrou značku, která vede nedaleko odtud. Na mapě je to jen skok. Ve skutečnosti taky, ale ze skály. Modrá značka totiž vede údolím pod skálami, na kterých se právě nacházeli. Nicméně Blonďák se nevzdal a našel skalní trhlinu, kterou bylo možné sestoupit dolů.

Průzkumníci se řadí do fronty před úzkou trhlinou a podnikavá Lucie se hned chápe příležitosti a snaží se prodávat vstupenky. To je ta podnikatelská škola, zpeněžit všechno, co se dá.

“Lístek za 10 korun,” hlásí Lucie, ale nemá úspěch.

Slon se spouští do trhliny na laně, zatímco Tom a Buggy přemýšlí, jak by mu lano povolili.

“Já tady mám takový pojistný uzlík,” napadá Buggyho a snaží se lano rozvázat.
“Aha!” pochopil Slon obsah pojmu kamarád, pustil se lana, vrhl se střemhlav trhlinou a zastavil se až o Zuzku.

Do trhliny slézá Lucie sledovaná objektivem kamery.

“Šéďo, kvůli tobě havaruju,” stěžuje si Lucie.
“Lucko, aspoň jednu krvavou scénu,” žadoní Aleš.

Sestoupili do údolí, kde našli modrou značku. Dlouho na ní však nevydrželi, protože Blonďák z mapy usoudil, že je možné jít kratší cestou. Dokud šli po cestě, bylo dobře. Pak cesta skončila, skončilo i údolí a před nimi se tyčily skály. Když se Průzkumníci vyšplhali nahoru na značenou cestu, začali už někteří reptat. Nejvíc Lucie.

“Dobře, teď nás povede Lucie,” prohlásil Blonďák a strčil jí mapu. “Dovedeš nás do Hvězdy.”
“Klidně,” řekla Lucie, podívala se do mapy a pak vyzvídala na Šéďovi, kudy má jít.

Když se nic nedozvěděla, určila směr sama a vyrazili. Cesta vedla dalšími zajímavými skalními útvary, ovšem ti vpředu si jich moc nevšímají.

“To je úroveň, oni se ani nekochaj,” pozastavuje se nad tím Blonďák.
“Kochy, kochy, koch,” dělá mu Káťa radost.

Tom chce skály vyfotografovat, ale zjišťuje, že jeho fotoaparát se k ničemu nemá. Chvíli se ho snaží probudit protřepáním, pak žádá Blonďáka o půjčení baterií. Blonďák musí prohrabat celý batoh, než najde fotoaparát, nad čímž Šéďa kroutí hlavou. Nechápe, jak je možné, že fotoreportér odpoledne nemůže najít svůj vlastní fotoaparát. Konečně se fotoaparát našel, ale baterie Tomovi nepomohly. Zdá se, že film je na konci a nechce se převinout, takže z fotografování nakonec sešlo.

Když vyšli ze skalního města, držela se Lucie značené cesty. Blonďák prosazoval zkratku po polní cestě. Nedohodli se, a tak se rozdělili na dvě skupiny. Sešli se v obci zvané Hvězda u kostela. Podle očekávání zde byla Blonďákova skupina znatelně dřív.

Pod Hvězdou se nachází ve skalách spousta vytesaných místností. K čemu sloužily, není jasné, mapa nic nepraví. Místnosti jsou hodně malé, že by vězení?

Do Litic už je to jen kousek a putování končí. Na večer Blonďák s Buggym připravili velkou hru o přírodní rovnováze. Na hracím plánu se pohybují podle určitých pravidel Zajíci, srny, lišky a rysové. Rysové žerou srny a zajíce, lišky žerou zajíce a mladé kolouchy. Srny a zajíci se krmí trávou. Všichni se samozřejmě můžou množit. Každý dostal přidělené zvíře a jeho úkolem bylo přežít a zachovat rod. Po dvou hodinách byly výsledky zajímavé. Tři rysové žili v pohodě a měli zaděláno na rodinku. Srn bylo dost a vesele se množily. Zajíci se jakž takž stíhali množit, aby si udrželi počty. Ovšem lišky dopadly špatně, protože dvě z pěti umřely hlady, když si nedokázaly včas najít potravu. Poučná hra.

V neděli už zbylo jen uklidit, přesunout se do Blíževedel na vlak a tentokrát přes Litoměřice odjet do Kolína. Všem se výprava líbila a to nejen díky tomu, že konečně přišlo jarní počasí.