15. Cesta do ráje


Roku 1995 se v Nouzově usídlili divoši. Celotáborovou hru připravovaly Šárka a Dáša. Vedle ešusovníku si zbudovaly rákosovou chýši (kterou jim hned někteří zkritizovali) a vedle ní ohniště, kde bude hořet posvátný oheň. Ten se na začátku tábora zapálí a nesmí až do konce tábora zhasnout. Jinak se budou duchové zlobit.

Začátek tábora byl netypický. V táboře zůstalo jen pět vedoucích, Jaruška, Pavel, Herouš, Blonďák a Šéďa. Ostatní se stáhli na tábořiště Stopařů na Veverově. Budou představovat divochy z kmene Barmanů.

Z tábořiště se na chvíli stala kupecká loď plující za směnným obchodem. Některé děti se po příjezdu nejdřív ptaly, kde jsou ostatní vedoucí, ale pak už se ptát přestaly. Ba dokonce se zdálo, že jim vedoucí ani moc nechybí. Vzhledem k tomu, že Pavel, Herouš a Blonďák stavěli dámskou latrínu, byli na řízení celého tábora se 40 dětmi Jaruška a Šéďa sami.

"Šlo to docela dobře," řekl později Šéďa, "ale víc jak týden bychom to asi nevydrželi."

Večer šel na válečnou poradu na Veverov. Tam ho přivítali hladoví divoši. Pavel jim prý slíbil, že jim donese jídlo, a nedorazil. Při pozdějším zkoumání tohoto nedopatření se zjistilo, že oběd nezbyl, a tak Pavel skutečně nic hladovějícím divochům nedonesl. Že jim mohl vzít aspoň chleba a paštiku, to už ho nenapadlo.

Šéďa se s divochy dohodl a vrátil se do tábora. Zahajovací večer na lodi probíhal dobře, když důstojník Jaruška přiběhl za kapitánem Šéďou a rozčileně hlásil, že loď narazila na skalisko a potápí se. Šéďa začal jako správný mořský vlk nadávat na kormidelníka, že se určitě opil, a vyrazil obhlédnout situaci. Vzápětí vyhlásil evakuaci na pevninu, protože loď sice na pobřežním skalisku seděla pevně, ale vítr nebo vlny ji mohly kdykoliv potopit.

"Jaruško, a vážně je kormidelník opilej?" ptal se jeden zmatený táborník.

Někdo dokonce rozšířil fámu, že kormidelníkem byl Marian. Nutno přiznat Verče ke cti, že svého otce okamžitě bránila.

Tábor tedy šel spát nahoru do lesa. Noc byla teplá a klidná. Největší problém byl děti ještě plné energie z města přesvědčit, že už mají spát. Hlídky byly dobrovolné a na poslední hlídku se dobrovolně přihlásili dva malí kluci (to byl záměr, kdyby se dobrovolně nepřihlásili, byli by dobrovolně vybráni). Hlídky nastupovaly až o půlnoci, protože v neděli je budíček v 8 hodin.

V 11 večer dorazili vedoucí - divoši do tábora a za spolupráce vedoucích - kupců probrali stany a každému táborníkovi vzali jednu věc, nejčastěji botu. Počet sebraných věcí se pak dlouho nedařilo nikomu spočítat. Když znova prolezli všechny stany a zkontrolovali, co komu sebrali, zjistili, že je vše v pořádku a že jenom neumějí počítat. Věci schovali k Šárce a Dáše do chýše a zase odešli na Veverov.

Akce měla vypuknout ráno v půl sedmé. Táborníci ale měli naspáno z domova, takže někteří už od šesti hodin dělali neplechu. Šéďa má obavu, že se táborníci rozutečou po lese dříve, než je divoši najdou. Ve třičtvrtě na sedm už se chystá, že jim půjde naproti, jestli náhodou nezaspali, když tu zahlédne v lese přikrčenou postavu. Akce začala. To už byla hlídka svázaná (a zase rozvázaná, protože byla svázaná špatně). Divoši se plížili lesem a byl na ně pohled pro bohy. Pánové jen v bederních rouškách a děvčata měla slušivé miniúbory ověšené kostmi a podobnými rekvizitami. Krokodýl chvíli provokoval šiškami, ale vzápětí už si ho divoši nesli i se spacákem na mučení.

Ztroskotanci se tedy vrátili do tábora, aby zde celé tři týdny žili společně s divochy kmene Barmanů. Hned na začátek si ale museli doběhnout pro své ztracené věci, které byly rozložené na nedalekých kládách (vyplavilo je tam moře). To byla první etapa hry.

Není možné, aby šlo všechno hladce. To by bylo proti přírodě.

Před jednou etapou měl vyhasnout posvátný oheň. Táborníci si pak dojdou k šamanovi pro nový oheň a za to budou muset splnit úkol. Zdánlivě jednoduchá záležitost se však nečekaně ukázala jako značně složitá.

Družiny byly odpoledne odlévat stopy. V táboře bylo jen pár vedoucích a marodi. Šéďa nechal v klidu posvátný oheň dohasínat. Jenže Petr, který už byl téměř zdravý, iniciativně přiložil.

"Neměl by ten oheň už zhasnout?" zeptala se Ještěrka nahlas, zatímco Šéďa za Petrovými zády gestikuloval, aby byla ticho.

Ještěrka zmlkla, ale to už bylo pozdě. Tajný boj o oheň vypukl. Vedoucí se v jídelně dohadovali, co s tím.

"Já jim to zaleju a bude to," prohlásil Starosta rezolutně a šel si do kuchyně pro kotlík s vodou.
"To vůbec nebude nápadný," směje se Lucie.
Venku sice občas sprchne, ale jen trochu.
"No co," prohlásil Šéďa. "Místy přeháňky."

Starosta se už plíží s kotlíkem plným vody za jídelnou. Za chvíli volá:

"Udělejte s nima něco, oni sem pořád koukaj!"
"Já tam jdu," řekla Lucie a vyrazila ke srubu, kde byli na verandě marodi.

Šéďa se po chvíli vydal za ní. Stoupl si přímo před Petra a diskutovali o všem možném. To už se ale Petr různě vyklání a povídá:

"Ten kouř je nějakej divnej."
"Já se tam podívám," prohlásila Lucie a vyrazila k posvátnému ohni. Petr za ní.
"Petře," zarazil ho Šéďa, "ty seš nemocnej nebo co, že tady tak pořád pobíháš?"

Petr se vrátil zpátky.

"V pořádku, hoří!" volá Lucie od posvátného ohně, který už v té době samozřejmě nehořel.

"Oni mě zabijou," komentovala pak v jídelně svoje počínání.

Po půlhodině, když se družiny vrátily do tábora, se přišlo na to, že oheň nehoří.

"Je to mokrý až dolů," konstatuje Sysel.

Ještěrka jim projevuje účast. Nad ohněm je stříška proti dešti. Voda se na ní určitě nahromadila a pak stekla do ohniště.

"Chudáčci," lituje táborníky Lucie.

Petr se nevzdává. Po nějaké době foukání se jim daří opět přivést oheň k životu.

"A já jim ještě z dobré vůle pomáhala vyhrabávat žhavý uhlíky," nadává si v kuchyni Ještěrka.

V této zkoušce tedy táborníci obstáli se ctí a etapa se musela přeložit. Oheň opět zhasl následující den před budíčkem. Starosta byl tentokrát důkladnější.

Šaman, kterého zahrál zdařile Ještěr, chtěl za oheň zlato a drahé kamení. A tak se družiny vydaly ke Zlatonosnému potoku, do kterého Šéďa dopoledne nasypal systémem přiměřeně, přiměřeně sklenici kousků různých kovů. Oblíbená disciplína rýžování zlata měla jednoznačný průběh. První minutu se dalo sbírat pomocí zraku, pak se voda zakalila a šlo už jen o to, kdo bude mít více štěstí. Za půl hodiny družiny nasbíraly jen čtvrtinu původního množství. Zlatonosný potok je skutečně hoden svého jména. Tam už se nanosilo zlata...

Dvoudenní výprava začínala obdobou někdejší nouzovské nouze. Tentokrát ovšem roli zlodějů jídla nehráli zbláznivší se vedoucí, ale konkurenční kmen Pijanů (Dodovi Oregoni). Ráno vedoucí zabalili jídlo do balíčků a Starosta jídlo odvezl k Oregonům, kteří jídlo odnesli do lesa, tam je rozvěsili a hlídali je. Po deváté

Tábor 1995

Táborové hřiště, v pozadí chýše

Chýše Šárky a Dáši s posvátným ohněm

Divošské tance - je třeba uznat,
že některé divošky byly opravdu
k nakousnutí

Kuba jako divoch neměl konkurenci

Tance místy připomínaly spartakiádu

Čert jako rákosníček

hodině vyrazili Průzkumníci na výchozí stanoviště v lese pod Vargou.

Při přípravách měli vedoucí obavu, jestli nebudou Oregoni příliš tvrdými soupeři. Nakonec se ukázalo, že tato nouzovská nouze byla jen slabým odvarem té původní z roku 1988. Tenkrát vedoucí přivazovali některé děti hlavou dolů (třeba Jarušku), jiným kromě svázání prostrčili skrz rukávy klacek (Helča, Šárka, Káťa a další) a tak podobně.

Nic z toho se tentokrát nedělo, i když začátek byl impozantní. 40 dětí se postupně vnořilo do lesa. Náhle se ozval velký řev. Asi 15 menších dětí s velkým křikem prchalo zpět z lesa. Laxním během je pronásledoval samotný Dodo a hrozně přitom řval. Pak už si Průzkumníci zvykli a nakonec získali všechno jídlo, které Oregoni hlídali.

Divošská tématika byla celkem příjemnou změnou oproti opakujícím se kovbojům, indiánům a jiným dobrodruhům.

Naši divoši